15.05.2012

Životem vláčené ženy - ke hře KARLA

Jedna má čtyři děcka, druhá dokonce pět a chlapa v Norsku „na plošině“, který jí nepíše, ale snad jí nějaké peníze posílá. Další žena se uchlastává lacinou kořalkou, telefonuje po ránu dcerce Karle, kterou soud přidělil otci. Pro co žije? Asi pro ten chlast a telefonování. Jiné ženě sice taky „zmizel“ chlap, ale děti stejně nemůže mít, takže má určitou jistotu: ze „socky“, tedy sociálních dávek, ona sama vyžije. I proto je z těch ztroskotankyň nejrevolučnější. „Za děcka musíme bojovat, jinak se ty děti budou stydět, že mají mámy bez práce. A taky těm našim dětem se budou smát ty drobné svině z města, že mají na tělocvik jen levné tepláky.“ A do omrzení opakuje: „Když si necháme sklárničku zavřít, jako by zavřeli nás. Dneska sklárnička, zítra fabrička,“ opakuje do omrzení jedna z nejbojovnějších.

Kdyby se celé drama neodehrávalo v jakési knajpě na benzince, lokalizovala bych ho do přelomu devatenáctého a dvacátého století někam k Ostravici, nebo jako start pro Zolův Germinal. Kdyby to ale bylo v před více než sto lety, tak by se v hospodě opíjeli nezaměstnaní chlapi a bavili by se trošku jinak. O ženských a ne o dětech.

Drama je vystavěné z dialogů jednoduchých ženských, odcházejících z noční směny z „foukárny“ skla. Překřikují se, kořalku jim nalévá výčepní a majitel tohoto „pohostinství“ s příznačným jménem Fügner a mezi jednoduchými větami vyplouvají na povrch zasunuté, zapomenuté skutečné tragedie. Neromantické nevěry a neromantické tragedie. Ta přišla o děcko, ta potratila, ten přerazil sanici jejímu milenci za to, že mu podržela, další marně lituje, proč tu není její milovaná Karla. Pláče do telefonu, ale na jeho zaplacení nemá peníze. Krátké telefonní spojení je přerušeno! Cvak! Do toho z temného rána přicházejí - či spíše se v příbězích objevují - bílý rys, modří jeleni a zcela reálná ubohá ženská, které jednou po ránu neotevřeli dveře, a ona před dveřmi umrzla. Opilá.
Rovinu přítomnou tvoří každodenní blábol o ničem, blábol unavených žen po noční směně a povídání, že ten její chce od ní jenom dobře propečený bůček a občas se s ní vychrápat. Pak zase odjede v kamionu a bude od něho pokoj. Nesmí mu zapomenout dát čisté povlaky.

Tyto ženy určitě nic nevědí ani o emancipaci, ani o feministických teoriích a pojem gender jim jistě nic neříká. Žijí nereflektovaně svoje příběhy a jejich širší začlenění si neuvědomují. Vlastně uvědomují. Trochu. To nevyslovené, že sklárnu zavřou a ony přijdou i o tuto ubohou práci, není jasně vyslovené. Ale visí to ve vzduchu.
Nakonec to opravdu přijde. Ještě před koncem hry. Peníze, peníze, peníze. Ničí štěstí těch bohatých, utloukají chudé ženské banálně se opakujícími problémy. Majitel sklárny s výmluvným jménem Reichmann, tedy bohatý muž, přijede, trochu flirtuje, trochu se snaží obkládanými chlebíčky a vínem, které zde ale nikdo nepije, změkčit tu špatnou zprávu, kterou všechny tuší již za začátku. Sklárnička bude končit. Výplatu ale dostanou za tři měsíce najednou. Fügner už ani nechce čepovat tu svoji fügnerovku.

Tradiční zloduši z řad bohatých či majitelé kořalen nejsou těmi nejhoršími. Neštěstí začalo dříve, kdy muži, manželé těchto žen a dětí v laciných teplácích, vyrazili do světa vydělávat peníze. Někteří mají opravdu moc a jsou zlí, ale většina pouze utíká před vlastní odpovědností a nechce žít v té nudě a ubohosti, která toto všechno obestírá. Někde v dálce ti muži žijí, třeba jako tam někde žijí i modří jeleni nebo za dveřmi hrozivě se objevující bílý rys. S malým, nebo velkým „r“? Existuje vůbec? Nebo je nepřítomen stejně jako ti muži, a jen ty ženy, které zde zůstaly, o něm mluví, bojí se ho a současně na něj čekají...
Tíhu v každém případě nesou ty, které zůstaly doma u dětí a denně je vypravují do školy, ty, které zůstávají v místě, kde není práce a postupně nebude ani ten levný chlast.

Karla je hra o sociální i morální bídě, té skutečné i existenciální, ve které jsou protagonistkami především ženy. Všechny v negativních, nezáviděníhodných rolích. Nakonec se alkoholem a těžkou prací zdevastovaná matka dočká i té své Karly. Ale ta se na scéně neobjeví. Jak příznačné pro současnost, kdy se jedná také o našich dětech, a přitom nejsou přítomné, nebo jsou zavřené v autě a pouští si hudbu z iPodu či MP3 do uší.

Škoda, že se to všechno odehrává na půdě a kolem benzinky, která je symbolem současnosti a určitě tam nebyla před sto lety. Je symbolem současnosti, té aktuální i té nejbližší, čekající doslova za rohem. Kulisy bídy se změnily, ale ženské zůstávají, jako by kontinuálně přecházely z minulosti do přítomnosti - z devatenáctého do jednadvacátého století.
Skutečné drama, odehrávající se někde daleko za jevištěm, je možná ale ještě větší.


/otištěno v programové brožuře k inscenaci/

Autor: Jiřina Šiklová, Foto: Hana Smejkalová