27.04.2012

Bogotský deník Michala Dočekala

jaro 2011
Dostáváme pozvání na ibero-americký divadelní festival. Termín je duben příštího roku (jaro 2012).
O tom, že divadelní festival v Kolumbii existuje, vím od Honzy Nebeského, který tam byl před dvěma lety s Divadlem V Dlouhé a se svojí inscenací Ibsenovy Divoké kachny.

I tak se zdá pozvání dost nereálné. Zejména pro vzdálenost, délku pobytu a velikost inscenace, která byla pozvána. To všechno zvyšuje náklady spojené s případnou cestou.
Kromě toho, i přes Nebeského barvité vyprávění, mi v koutku duše sídlí nejistota, zda taková událost skutečně existuje. Kolumbie? Tam se snad prohánějí drogoví bossové v pancéřovaných limuzínách s kouřovými skly, na denním pořádku únos a drobná občanská válka, kterou vede levicová guerilla farc, ale mezinárodní divadelní festival? To zní nepravděpodobně.

pozdní jaro 2011
Kolumbijci mají e-maily. Píšou, odpovídají a tváří se, že to myslí s pozváním vážně. Chtějí, abychom na festival přivezli inscenaci „Co se stalo, když Nora opustila manžela“ /viděli DVD „Věci Makropulos“, „Čekání na Godota“ a rozhodli se pro „Noru“/ – tedy suverénně největší obsazení – dělá mi to radost, ale nechápu: kde na to berou peníze? Odpovídám si jednoduše – narkobaroni už nevědí, co s prachama. Tohle nedopadne dobře. Tedy: tohle pozvání je tak nereálné, že se stoprocentně neuskuteční. Bude mi to líto.
Vedoucí umělecké správy činohry ND paní Alexandra Hošková se na mne dívá podezíravě: „Myslíte si, že pojedeme v jedné sezoně s Makropulos do Soulu na podzim a na jaře s Norou k indiánům?“ „Bylo by to hezké, ne? A za pokus to stojí… Snažím se ji nenaštvat, protože zájezdy bude organizovat ona.
Kolumbijci nabízejí velmi slušné podmínky. Čtyřhvězdičkový hotel, transport po městě, průvodce, diety a honorář za odehraná představení. Na nás by byly náklady spojené s dopravou. Podáváme žádost na Ministerstvo kultury…

podzim 2011
Jedeme do Soulu a hrajeme v tamějším Národním divadle „Věc Makropulos.“
Přichází dobrá a špatná zpráva:MK ČR podpořilo náš výjezd do Kolumbie!...
Jenže Kateřina Winterová jet nechce.
Tuto skutečnost zamlčím. Jak ministerstvu, tak v divadle.
Nevím, jak na ministerstvu, ale v divadle se nic neutají. Paní Hošková se mne, bez náznaku ironie v hlase, ptá (či spíš konstatuje): „Takže budeme přezkušovat Noru, že?. Bez rozmýšlení odpovím, že v žádném případě ne. Tu roli nazkoušela a do značné míry vytvořila její podobu Kateřina, a buď pojede ona, nebo nejedeme nikam. Skoro vzápětí je mi to líto. Kateřina je vynikající herečka a zpěvačka, ale nejvýznamnější roli v jejím životě představuje mateřství. Je si téměř jistá, že by výletem do Kolumbie učinila ze svých synů Matyáše a Tobiáše sirotky a já jsem si skoro jist, že ji těžko přesvědčím o opaku.
Jedeme s Norou na festival MESS do Sarajeva.

zima 2011
Podruhé se scházíme s matkou Winterovou. Kateřina: „Ty bys tam hrozně chtěl jet, že jo?“ Já: „Chtěl, ale nutit tě nemůžu. Musíš se rozhodnout sama.“
Volá mi Giorgio Ursini - jeden z dramaturgů festivalu: viděl na webu ukázky z našeho Racka, zdá se mu to zajímavé a ptá se, zda by nebylo lepší přivézt Čechova než Jelinekovou. To nedokážu posoudit, ale bylo by to určitě lacinější.
V Bogotě jsou ale všechna divadla moderní a posadit diváky na jeviště s výhledem do Stavovského divadla - nic takového tam ani vzdáleně není možné realizovat.
Třetí schůzka s Kateřinou. Klade mi celou řadu podmínek, které se výhradně týkají bezpečnosti, jako třeba, že hotel nesmí být od divadla vzdálen více než ... a že cesta z hotelu do divadla nesmí vést přes žádné slumy atd. A já se tvářím, že jsem schopen zajistit víc než kolumbijský prezident a starosta Bogoty dohromady.
Jedeme s Norou na Festival národních divadel do Varšavy.

leden 2013
Hrajeme Noru naposledy v Praze a pak ji balíme do dvou kontejnerů a lodí posíláme dekoraci a kostýmy do Ameriky.

26. března 2013
se scházíme v pět třicet ráno na letišti, abychom přes Paříž /přestup/ letěli do Bogoty. Je nás čtyřicet pět. Herci, hudebníci, pět zpěvaček, pět tanečnic, technika, garderoba... V půl desáté večer jsme na letišti v Bogotě. Dle místního času je o sedm hodin méně. Půl třetí a období dešťů.
Již v koridoru vedoucím od letadla na nás čeká chlapík ve festivalovém triku s cedulí rep. checa, teatro national. Odvádí nás k autobusu, kde jsou hned dvě tlumočnice: Jana (studovala španělštinu a po půlroční stáži v Mexiku se s koumbijským přítelem odstěhovala za ním) a Nohra (čte se Nora! – lékařka, která studovala medicínu před dvaceti lety v Olomouci.)
Letiště je rušné a plné lidí, venku je slejvák, který v duchu názvu tropickým, ale střízlivě řečeno je to prostě slejvák, ale jinak je organizace dokonalá a jedeme do hotelu.
Všude jsou policisti a vojáci. V hotelu mraky portýrů s vysílačkami. Otevírají každé dveře čipem. Nikdy po nás nic nechtěli, ale jsou tam, mluví do vysílaček a bzučí dveřmi. Kupodivu ale jak policie, tak vojáci i tato hotelová ostraha působí uklidňujícím dojmem.
V autobusu z letiště jsem zapomněl notebook a příruční tašku, kde mám „všechno“. Takže to začíná bezvadně. Ty věci už nikdy neuvidím...
Informační stánek festivalu ve foyer hotelu funguje od rána do večera a tam mne ujistí, že se nemám strachovat, že řidiče už volali, má ještě nějaké povinnosti, ale pak vše přiveze.
Přivezl.
Ubytovávání je hrozně byrokraticky zdlouhavé, ale jak jen to je možné vyrážíme s panem Pyškem Alexejem do města.
Tak jaké to bude? Houfy otrhaných žebrajících dětí? V podstatě gangsterských učedníků? Dealeři drog na každém rohu? Smrad, špína a bída? Jsme připraveni a v podstatě si exotiku i přejeme.

Bogota má cca 7mil obyvatel a je to třetí největší město v jižní Americe. Jistě se v tak velkém městě najdou i taková gangsterská místa. My jsme je nenašli. Hotel leží v centru města pár minut od Carrera 7– jedné z hlavních bogotské třídy, která vede na Bolívarovo náměstí, kde stojí prezidentský palác. Tím směrem je Carrera 7, s pěší zónou, se spoustou obchodů a restaurací - jistě to tu je omšelé a živé, ale ne nepříjemné ovšem dost na to, aby to v nás Evropanech uspokojovalo touhu po koloritu a lehké mrazení z nebezpečí divoké magapolis.
Je asi šest večer místního času, pro nás jedna ráno, rozhodneme si, že takhle pozdě se nebudeme přejídat a dáme si jenom polévku. Oba umíme španělsky stejně, to jest nijak. Lexa oslovuje číšníka amigo a jinak na něj mluví směsí angličtiny a češtiny. Připadám si jak v nějakém Rodriguezově filmu, kde hrajeme dva blbé gringy. Amigo je ale milý - přinese polévky. Za chvíli hlavní jídlo. Z jeho posunků spíš než slov pochopíme, že to je běžný doplněk k polévce. Jedna porce by byla u nás spolehlivě nasytila dva. Posléze se ukáže, že je to zde běžné..
Z dlouhé cesty, nadmořské výšky /město leží 2600 nad mořem/ a z časového posunu (jsou skoro tři ráno) se cítím, jak pod vlivem omamných látek. Tedy vlastně pod omamným vlivem jsem. Pod vlivem Bogoty.
Je osm hodin patnáct minut místního času, pro náš čtvrt na čtyři ráno a déle to nevydržím. Usínám. Je to chyba, protože…

27. března
…se probouzím v půl druhé v noci /pro nás je to sice půl deváté ráno, ale to zde neplatí. S tím budeme všichni bojovat skoro celý pobyt/.Zbytek noci pročtu a proklimbám v divokých snech.
Tento den nám organizátoři festivalu určili jako aklimatizační - nadmořská výška se rovná Gerlachovskému štítu a je prý nutné nedělat nic. Já ovšem žádné problémy necítím a tak se s Tomášem Studničkou /šéf techniky NS/ a Petrem Voříškem /šéf jevištního provozu/ dohodneme, že se pojedeme podívat do divadla.
Teatro Colsubsidio je asi deset-patnáct minut jízdy od hotelu (tedy na zdejší poměry coby kamenem..) Divadlo je nové, postavené v posledních dvaceti letech, má tisíc míst a je hezké. Je v něm nastoupena celá místní technika, připravená pracovat. To je snad jediný „zádrhel“, který jsme během našeho hostování zaznamenali. A to ještě zádrhel pozitivní: chtěli pracovat víc, než jsme my počítali. Rychle improvizujeme vykládku dekorace, ale hlavní díl práce necháváme podle plánu na zítřek.
Odpoledne jdeme s větší skupinou do starého města. Jsme naprosto okouzleni chrámem svatého Františka z Assisi, Bogota založena, pochopitelně, Španěly 1540, kostel sv. Františka postaven 1550 (a to zde není nejstarší). Dlouhá chrámová loď s ohromným vyřezávaným kůrem, vyřezávaným stropem a pozlaceným oltářištěm. K tomu sochy ve stylu barokního verismu (oblečení, pravé vlasy atd). Z velkého a krásného Bolívarova náměstí jdeme nahoru do čtvti Candelaria / taková bogotská Malá Strana./ Bolí nás nožičky a musíme se najíst. Kupodivu se ocitáme v kubánské restauraci. Začínáme cuba libre, pak daiquirí, mojito a Kateřina W. /nakonec přece jen jela/ má nápoj Vynález /španělsky vinales/. Všem se nám Kolumbie líbí a já mám ještě pocit, že výběrem nápojů bojuji proti castrovské diktatuře…
Z kopce dolů jdeme trochu rychleji, blíží se šestá hodina, to se zde blízko rovníku stmívá a dle dívek z naší skupiny se začíná i vraždit. Dojdeme na oblíbenou Carrea 7 tam se s dámami domluvíme, že jsou pět minut od hotelu, že se pokusí dostat se tam živé samy a my dva s Rajmontem Filipem si ještě někam zajdeme.
Máme úžasnou náladu. Po míchaných nápojích je třeba si dát kávu. Ke kávě rum – to se zde patří. Ukáže se, že dát si panáka nelze. Madam za barem nám nabízí celou láhev. Pobouřeně to odmítáme – nejsme žádní pijani. Vypijeme kávu a měníme bar. V dalším se situace opakuje. V kolumbijských restauracích a barech se nekouří a nedáte si tam panáka. Jenom flašku. Kouřit celou krabičku cigaret mne sice nenapadlo, ale protože nechceme urazit místní zvyky, přistupujeme na objemnější balení alkoholu. Další bary si vybíráme podle toho, kde to vypadá nebezpečně. Touto metodou se dostaneme /to už nám první láhev došla/ i do skutečného brlohu. Pohled z ulice jasně říká, že jde o shromáždění kmotrů. Za okny v prvním patře v bleděmodrém zářivkovém světle rokují kolumbijští Corleonové či jen postávají s hlavou skloněnou – asi pozorují umírajícího bídáka na podlaze. Přes tmavý dvorek se doškobrtáme do prvního patra – tady to musí být!
Je to šachový klub.
I narkobaroni si zřejmě najdou čas na aktivní odpočinek. Nemůžeme se ale s gangstery na odpočinku zdržovat a jdeme dál. To už se Filip nezastaví před ničím, ale buď zde nikdo neumí anglicky anebo se to řekne jinak, protože když se už asi v pátém baru ptá číšníka: „dů jů hef kokain?“. Tento se tváří, že nerozumí vůbec ničemu…

28. března
stavba, svícení, zvuková zkouška, titulky
Petr Motloch byl přepaden!
Na hlavní třídě půl hodiny po poledni na něj vytáhli nůž a chtěli fotoaparát. Poučka nechodit sami a nechovat se okázale turisticky se potvrdila. Během dvaceti vteřin se však ozvaly policejní píšťalky a Petr začal utíkat. Během několika málo vteřin si ale uvědomil, že on utíkat nemá a když tak alespoň opačným směrem než běží jeho zloději. Dopadlo to dobře. Nic se mu nestalo ani neztratilo, ale trochu mne zamrazilo - minulý večer jsme si asi o nepříjemnost přímo loudili...

28. března
POKRAČOVÁNÍ.
Odpoledne se formuje skupina návštěvníků divadla.
Festivalu se účastní 68 divadel z 35 zemí! Neznám statistiky, ale určitě to je jeden z největších festivalů vůbec. Každé divadlo hraje tři až šest představení (my pět) - něco kolem dvě stě padesáti představení. Festival se koná každé dva roky, byl založen v roce 1988 slavnou kolumbijskou herečkou Fanny Mikey a je podporován ze čtvrtiny městem Bogota, ze čtvrtiny sponzory a skoro polovinu jeho rozpočtu tvoří příjem ze vstupenek. Vysoká cena lístků nejen na naše představení mne překvapila /přízemí 1200 Kč, balkony 900 Kč, přičemž zmiňovaná opulentní polévka, kterou nám servíroval přítel p. Pyška „amigo“ přišla na devadesát Kč i s pivem/. Průvodkyně Jana nás ale ujistila, že nemáme mít obavy o návštěvnost ani peněženku diváků, že vzdělaných a majetných lidí je ve městě hodně.
Festival se koná o velikonočním týdnu a týden před. Bogota jej vzala za svůj a prezentuje jako svoje specifikum. Chce se jím prý profilovat třeba jako Rio karnevalem. Jistě se nemůže popularitou a návštěvností karnevalu rovnat, ale podíl vstupného na rozpočtu a množství pouličních vystoupení, doprovodných akcí i představení samotných dokazuje, že festival i během třetí dekády své existence vůbec neskomírá. Divadla jsou na něm z celého světa /jižní Korea, Japonsko, Austrálie, USA, Evropa - Anglie,Španělsko, Francie, Německo, Rumunsko, Izrael a samozřejmě řada kolumbijských a latinskoamerických divadel/.
Vzhledem k tomu, že od zítřka každý den hrajeme, máme výjimečnou příležitost navštívit jiné představení.
Jdu se podívat na hotelový pokoj… a tam usnu.

29. března
Tiskovka: ráno asi deset různých novinářů z tištěných i elektronických medií, kteří se ptají pozoruhodně informovaně na Jelinekovou, podíl hudby v inscenaci, na koncepci scénografie, na feminismus. Vypadá to, že si všichni přečetli celkem pozorně naši tiskovou zprávu.
Poté odjezd do divadla. Zkouška technická, odpoledne tzv. press rehearsal, tj. generálka pro média. Od půl deváté představení.
Jeviště je hodně široké i vysoké – výprava tam vypadá dobře, ale panely se španělskými titulky jsou hodně po stranách a další dva jsou nad jevištěm, ale hodně nahoře. Mám obavu, zda to publikum stačí učíst, protože na textu hra stojí…
Je ze dvou třetin plno. Není to špatné, ale…není vyprodáno. Začínáme a jsem děsně nervózní. Cítím z herců, že nejen já. První výstup – první reakce. Publikum číst stačí a zřejmě ho to i baví. Některé herečky používají mezi výstupy kyslíkový dýchací přístroj – ten se tam evropským divadlům běžně do zákulisí dává. Někoho bolí hlava. Nervozita pomalu ustupuje. Možná byla způsobena tím, že skoro ve třech tisících metrech nikdo z nás divadlo ještě nehrál.
Po představení jsme zváni do festivalového klubu. Odvoz zajištěn, ale nikdo nemá sílu. Jdeme spát.

30. března
brzo ráno je hotelové wellness centrum plné Čechů. S časovým posunem se málokdo dokáže jen tak vyrovnat.
Jdeme do muzea zlata. V blízkosti města se nalézá bájné El Dorado, takže to prý bude stát za to. Zážitek, který těžko dokážu popsat. Díla bezejmenných umělců, kteří se posléze jmenovali např. Constantin Brancusi, Jean Arp či Keith Harring - ti všichni tvořili zde. Stovky let před nimi a pracovali ve zlatě.
Úchvatné. A to si s námi prohlíží exponáty i indiánská rodina. Maminka je bosá, na zádech má neuvěřitelně drobounké miminko a my si přestavujeme ten komentář: no jasně, tohle viselo u babičky v obýváku…
Pokračujeme dál starým městem a začíná pršet. Opět déšť, během kterého se ulice promění v potok. Schováme se v Botterově muzeu. Před rokem jsem viděl jeho velkou výstavu v Budapešti a trochu jsem ohrnoval nos. Tady působí díla jinak. Možná je to jako s ouzem či retsinou. v Řecku na pláži chutnají, v Česku sepít nedají. Chcete-li si užít nejznámějšího kolumbijského umělce - jeďte do Bogoty! Ušetříte – vstup do muzea je zdarma, /do muzea zlata to stálo 30 Kč a návštěvníci nad šedesát neplatí nic /. Obě muzea jsou skvostná. To první moderní s brilantní instalací exponátů, druhé v nádherném koloniálním paláci a Botterova expozice je doplněna několika sály plnými evropských superhvězd od Renoira, přes Pierra Bonnarda až k Picassovi či Rauschenbergovi.
Večer je plno ze tří čtvrtin a představení je výborné.
Následkem toho všeho je třeba jet do festivalového klubu. Klub si ovšem představuji v našich rozměrech. Zde se to odehrává na moderním a rozlehlém výstavišti, jedna hala velikosti fotbalového hřiště je vyhrazena koncertujícím kapelám, na volném prostranství je množství stánků s občerstvením. Ostraha jako všude – třístupňová. Návštěvníci nejsou ale zdaleka jen festivaloví hosté, ale většinou mladí Bogoťané, kteří si kupují lístky. Společně s tanečnicemi našeho souboru se těšíme na latinsko-americké tance. Místní evidentně velmi populární skupina zní, jako když se banjo band Ivana Mládka snaží hrát balkánskou dechovku. Je to příšerné, ale možná je to jako bychom u nás předpokládali, že česká kapela bude hrát Éj od Buchlova. Máme tak dobrou náladu, že nás to začíná bavit.
Nechce se mi čekat na kyvadlovou dopravu, kterou zajišťuje jednou do hodiny festival a tak jedu taxíkem. Ovšem nemám adresu ani jméno hotelu. Nemůžu se zbavit přesvědčení, že se jmenuje Torquemada. Takový hotel ovšem žádný taxikář nezná. Probudím pár lidí z naší výpravy telefonem a ukáže se, že taxikáři jsou tu hrozně nedovtipní: Tequendama! No bóže. Jedeme a na taxamentru je 4500 pesos. Chlapík vypráví něco v tom smyslu, že v noci /noche! - už se učím/ to je dražší. Že prý padesát tisíc. Mluvím s ním anglicky, německy, česky - to je moc! To nedám. Vycvičen pražskými taxikáři jdu hned do protiútoku. Jeďte na policii! Nenechám se okrádat! Chlapík zastaví taxametr a jede. Policisté sice neumí rovněž ani slovo anglicky, ale vysvitne, že taxikář má pravdu – po dvanácté se platí víc. O tisíc pesos. To je deset korun. Snažím se vypadat srdnatě a ne tak jak se cítím, dávám tisíce dva a zbytek cesty raději dojdu...

31. března
brzo ráno lanovkou na Montserrat, místní Petřín. Lanovka se škrábe do, zdá se, skoro kolmého kopce a vystupujeme ve výšce 3200 m.
Dalších možná sto jdeme pěšky, nahoře kostel s čelní stěnou dokořán, tam bohoslužba. Na protější hoře bílý ježíš s rozpaženýma rukama, pod námi sedmimilionové město. Dáváme si čaj z koky. Je toho trochu moc.
Naštěstí tomu nesmíme podlehnout, takže se s Kateřinou W. odpojujeme od skupinky a jedeme rychle na universitu, kde máme kolokvium „Nora a feminismus“. Kolokvium moderuje paní profesorka Florence Thomas, účastníme se ho já, Kateřina W., pí. prof. Jandová, která v Kolumbii žije čtyřicet let a na univerzitě učí sémiotiku a strukturalismus /pražský!/ a kolegové z divadla v Oberhausenu, kteří přivezli Ibsenovu noru /viděli jsme ji na loňském festivalu německého jazyka ve Stavovském divadle/.
Studentů či obecenstva je polovina posluchárny tj. asi sto třicet. Schválně jsem je spočítal - kolik jich přijde v sobotu odpoledne na dýchánek s tímto tématem. Ještě před koncem musíme do divadla, představení je od šesti. O víkendech jsou Kolumbijci rádi doma s rodinou a tak divadla hrají dříve. V noci opět copa cabaret /festivalový klub/. Kapely lepší a jméno hotelu mám s sebou. Nicméně zpátky jedeme festivalovým autobusem, přičemž zjistím, že někteří účastníci bydlí v Hiltonu. To bych si pamatoval lépe! Takže příště, prosím…

1. dubna
Výlet do El dorada. Přírodní rezervace /Chía? Jméno jsem zapomněl/ se rozkládá kolem laguny, která je na hoře vysoké rovněž 3 200 metrů. To je zde taková průměrná výška kopců zřejmě…Jdeme pralesem, což je sám o sobě zážitek, vidíme kolibříky a vyškrábeme se nahoru na horu. Tam je ohromná zelená laguna. Jakoby ponořená mísa na vrcholu kopce. Místní indiánská kultura Maysca uctívala Boha slunce každoročním obřadem, při němž příslušníci kmene stáli po obvodu laguny se zlatými kultovními předměty a náčelník se doplavil na voru do středu jezera, celý oblečený ve zlatém brnění a se zlatou korunou. V určitou chvíli on i všichni ostatní vrhli zlaté obětiny do vody. A tak každý rok. Po staletí. El dorado.
Už v polovině šestnáctého st. vykopali Španělé strouhu a odvedli vodu z laguny, hladina klesla o čtyřicet metrů, ale nenašli nic. Rozsáhlý výzkum v devatenáctém nepřinesl výsledky a následně ani potápěči ve dvacátém století neuspěli - drobní živočichové nedovolí vidět ruku před obličejem. Natož tuny zlata. Bůh slunce své dary nevydal.
Večer je plno. 1000 lidí.
Vyšla prý v největším kolumbijském deníku recenze. Noviny má jeden ze španělské techniky, ale nechce je dát. Nechápu proč - co bude dělat se včerejšíma novinama? Pak pochopím. Chce je dát, ale on sám a jenom Kateřině W. Zamiloval se do ní. To se přece dá pochopit. El tiempo - celostránková fotografie z představení a titulek „Dobré divadlo, které vás nadchne“. Kateřina musí použít kyslíkový přístroj.


2. dubna
Zapaquíria je bývalý solný důl.Nyní přestavěný na katedrálu.
Nikdy jsem v dole nebyl. Tady je každý kámen slaný a je to ohromný prostor, kde se těžilo od devatenáctého století. V osmdesátých letech těžba skončila a před dvaceti lety vybudovali nejvýznamnější kolumbijští architekti podzemní Catedrale del sal. Solnou katedrálu. Tolik fotek křížů už asi nikdy nepořídím.
Po prohlídce nám v místní restauraci vystavěli katedrálu z masa a k tomu nám indiáni zahrají El condor pasa - je to sice asi jako u fleků, ale nás to baví.
Opět je vyprodáno, tisíc intelektuálů, kteří se smějí skoro po každé replice. Na závěr přijde současná ředitelka festivalu /pozvala nás – bůhví který den – a dalších asi třicet zástupců hostujících divadel k sobě domů na polívku a byla to ta samá, co jsme měli s Lexou první den/.
Paní ředitelka je také slavná herečka, má účes v barvách festivalu a předá mi čestnou plaketu. /Při cestě na letiště ji zapomenu společně s festivalovými materiály v autobusu/.
Večer jedeme do restaurace, která je vyhlášená jako taneční. Tanečnice Veronika Řeháčková se salsy nechce vzdát. Ovšem je neděle – sváteční den a tak se netančí. Je to náš poslední večer, tančíme jen tak...

3. dubna
odlet
Air France nám zrušila již zaplacený let. Jediná možnost: Bogota-Panama-Amsterdam-Praha. Čekání v panamě a Amsteru cca pět hodin plus 7 hodin časový rozdíl.
Vyjedeme v úterý v půl desáté ráno, v Praze jsme ve středu v sedm večer.
Stálo to za to.
A to jsem vůbec nepopsal ani polovinu zážitků: nic o manhattanské, mrakodrapové a moderní podobě Bogoty, nic o její universitní čtvrti jako z časů Dickensových, nic o studentském Montmartru, nic o zámku Narkobarona, jehož bývalý majitel sedí ve vězení a palácem se procházejí turisti, nic o žebrácích, kteří přeci jen byli ani o okradené Aničce Přikrylové z pěveckého sboru, která ale zapomněla zavřít sejf… Nic o muzeu smaragdů a to jsou kolumbijské esmeraldy nejlepší na světě… A o divadle také nic, ani o tom argentinském novém cirkusu v bývalé býčí aréně. A to bych pár nic mohl ještě přidat...


Autor: Michal Dočekal, Foto: Tomáš Studnička