16.04.2018

Ema Šlechtová: Tři sestry, alkohol a Pavelka

Každá rodina má svého kostlivce ve skříni. V Noční sezóně o ně rozhodně není nouze, možná jsou i v početní převaze. Daniel Špinar pracuje s nadlehčeným, přesto úderným vtipem předlohy (současná britská hra Rebeccy Lenkiewiczové), ovšem ačkoliv se zároveň snaží ukázat postavy v lidském rozměru, ztrácí půdu (Stavovského divadla) pod nohama.

Z hlediště hledět do hlediště. Obstarožní kinosál, polstrované vyklápěcí sedačky, staré matrace, radiátor a poházené lahve alkoholu formují omšelé obydlí pro podobně prachem zanesenou rodinu, tak ilustruje inscenaci scénograf Dragan Stojčevski. Patrick (Ondřej Pavelka) živoří ve vínové teplákové soupravě a v obklopení hned čtyř žen, jedna tchýně (Jana Preissová) a tři dcery (Tereza Vilišová, Veronika Lazorčáková a Lucie Polišenská). Život se pro ně zastavil už dávno. Stejně tak jako u Kafky nebo Goetheho, musí přijít impuls z venku, který naruší vše doposud známé. Tentokrát v podobě mladého herce (Igor Orozovič), který se u rodiny ubytuje během natáčení filmu. Strnulé se dává do pohybu a divák se začne dostávat postavám pod kůži.

Celá výstavba příběhu působí jako okoukaná z romantické komedie s lehkým melancholickým nádechem. Příjemně plující děj se proplétá lidskými životy, pohrává si s nimi, a nakonec je zase vede správnou cestou. Kromě nehořlavých zapalovačů či sirek, zabraňujících postavám v kouření cigaret (ty končí odhozeny za zády), neklade život hrdinům zásadnější překážky. Přesto lze po celou dobu vnímat určité dramatické vypětí, které rozechvívá veškeré jednání. Drobné křivdy či malé nedořečenosti gradují do podoby hladivého rodinného dramatu. Dcery se vypořádávají s dávným odchodem matky, každá po svém, otec po nocích stříhá ex-manželčiny noční košilky a přivandrovalý herec hledá snad sám sebe skrz aféru s jednou z dcer. Okem pomyslného hurikánu tančí éterická důchodkyně s bláznivými nápady, na pobřeží vlastního života, čímž dodává telenovele na absurditě.

Prosklená promítací kabina, v zadním plánu scény, plná exotických rostlin se z bytu dlouholetého milence jedné z dcer stává místem pro „live cinema“, což vtipně podtrhuje výběr prostředí jako takového. Kinosálové sedačky trefně vytvářejí překážku v prostoru, možná odkazují na překážky v rodinné harmonii. Balancování na nich chvíli vytváří dojem pohybu po oblázcích na pláži, jindy zase neustále se sklápějící sedačky formují až groteskní scény, kdy se zakopáváním o ně a o nepoddajnou matraci prostřední dcera snaží herce ubytovat.

Po herecké stránce mi u většiny postav chybí stupňování či skutečná emoce, což do značné míry způsobují škrty v textu. Snad jen Pavelka s Vilišovou dokáží ve chvíli upřímného alkoholem opojeného rozhovoru otec-dcera zahrát na divácké city, přesto chybí důvěryhodnost, pro podobný koncept nezbytná. Většina herců nemá prostor ukázat, jak s nimi jejich postavy rezonují, což vyvolává dojem plochosti.

Inscenaci bohužel nepřidá prapodivné časové rozdělení, kdy si kvůli posledním patnácti minutám černočerného „happy-endingu“ (černočerný je doslova: odehrává se na pohřbu) divák protrpí předcházející dvacetiminutové bloumání po foyer o pauze. Výsledek přestavby – neonový nápis „While the ghost of your body is still a warm imprint on your sheets“ – září v závěrečné scéně mezi řadami kinosedaček, zakrytými (příznačně) prostěradly. Minulé odchází, cigarety můžou být zapáleny a urna s popelem babičky se mění v popelník. Skoro až McDonaghovská ironie působí vlastně jako levný efekt ozvláštnění jinak poměrně lehce předvídatelného finále sladkobolného „story“ ze života.

Noční sezóna neurazí, ale z mého pohledu se ocitá v šedivé zóně, která nezanechá hluboké stopy.


Rebecca Lenkiewicz: Noční sezóna

Překlad: Jitka Sloupová
Režie: Daniel Špinar
Dramaturgie: Milan Šotek
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Linda Boráros
Hudba: Victoria Parker
Světelný design: Přemysl Janda

Psáno z představení 4. 4. 2018, Stavovské divadlo

Autor: Ema Šlechtová