16.04.2018

Ema Šlechtová: Maryša v pěti bodech

Proč zvukové studio? Scénograf Marek Cpin podtrhuje inscenační záměr propojit Mrštíkovic text s hudební kulturou minulého století. Lesklé parkety, dřevem obložené stěny, tvořené vyklápěcími čtverci metr na metr, židle, notové stojany a naprosto nahodile umístěné hudební nástroje. Zároveň svěšené nahrávací studio v podobě kostky (druhá polovina představení) působící trochu jako z nouze ctnost, snaha vytvořit malý prostor uvnitř zlaté kapličky. Mikulášek si tak přenesl malou scénu Divadla Na zábradlí do ND. To se však dalo interpretovat jako omezený životní prostor Maryši po svatbě s Vávrou. Tento efekt byl však využit už v první polovině, kdy postavy přisouvající židle směrem k forbíně s Maryšou, znázorňovaly nátlak okolí a nemožnost uniknout. Dvakrát ten samý efekt sice podtrhl podstatu, ale stal se možná až příliš prvoplánovým. Maryša v nesvobodné situaci znázorněná Maryšou v omezeném prostoru.

Mrtvá Maryša? Mám za to, že dnes není možné uvést Maryšu v klasickém folklorním podání tak, aby zůstala živá a aktuální. V ND se podařilo zapojit moravskou kulturu v náznacích např. krejčovská panna v lidovém kroji nebo tiše přísedící postavy s otepí slámy, koňskými hlavami či ovčím rounem místo obličeje. Svatební oděv Vávry, evokující pastýře ovcí opásaného kravskými zvonci, a Maryšina maska z bílé krajky dodaly jinak rozmanitým kostýmům lidový ráz, zároveň nesklouzly k umrtvujícímu účinku. Do časoprostoru „šedesátkové“ popkultury tak nenápadně vnikla Morava bratří Mrštíků.

Napínavé luštění? Nejzábavnějším aspektem inscenace se stalo překvapivě dešifrování znaků. Vávrovi padá mouka z kapes, Lízal ji sbírá, Maryša z ní vysypává cestičku Franckovi – konstantní přítomnost Vávrova mlýna spojuje všechny scény a připomíná divákovi nevyhnutelné. Ještě více stimulující mi připadaly papírové kelímky na kávu, jednak předznamenávající závěrečnou vraždu, ale i nadměrné požívání alkoholu typické pro moravskou kulturu.

Charaktery s rozměrem? Interpretace postav naštěstí nesklouzla k černo-bílé. Maryša (Pavla Beretová) sebou v první polovině kroutí, vzteky se vrhá na zem, jako malé dítě, což z ní nedělá nebohou oběť, ale vykresluje ji i ve světle tvrdohlavé dívky, ze které se až po nešťastné svatbě stává žena. Vávra (David Prachař) také není vystavěn přehnaně agresivně a v negativním světle, což dodává celé situaci nestranný nádech a nechává divákovi volný prostor k vytvoření si vlastního názoru.

Shrnuto, podtrženo? Vlastně se nemůžu rozhodnout, zda Mikuláškovu Maryšu považuji za geniálně zaktuálněnou hru symbolů, anebo za přehrávanou, nepochopitelnou inscenaci bez větší přidané hodnoty. Voda v rychlovarné konvici bublá a já si připadám rozpolcená.


Alois Mrštík, Vilém Mrštík: Maryša

Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Marta Ljubková, Jan Tošovský
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Kateřina Štefková
Zvukový design: Michal Cáb
Světelný design: Ondřej Kyncl

Psáno z představení 19.2.2018 v Národním divadle v Praze

Autor: Ema Šlechtová