16.04.2018

Tereza Stejskalová: Ztracená Maryša v ND neví, do které doby patří

Již po třinácté od roku 1894 se Národní divadlo rozhodlo uvést českou klasiku, Maryšu bratří Mrštíků. Tohoto úkolu se ujal hostující režisér Jan Mikulášek. Společně s dramaturgy Janem Tošovským a Martou Ljubkovou se rozhodli zachovat původní text, tedy i s jeho nářečím, ale zároveň ho seškrtali a díky tomu si mohli dovolit uvést Maryšu bez přestávky. Mikuláškova Maryša zůstává textem klasická, ale ostatní složky z ní dělají Maryšu moderní. Je tak ovšem velmi těžké nechat se inscenací pohltit, jelikož si divák není jistý, v jaké době se vlastně nachází.

Souvisí to také se scénou Marka Cpina, který děj vsazuje do nahrávacího studia. Několik židlí v řadách za sebou, stojany na noty, ovšem bez not, čtvery housle, basa a violoncello. Nástroje odložené na židlích nám nezahrají a muzikanti se neobjeví. Zřejmě to má evokovat Maryšin život – měl to být dokonalý koncert, který se ale nekonal. Marek Cpin celou scénu obklopil několika čtvercovými deskami ze dřeva. Některé z nich byly od začátku otevřené a to až do chvíle, kdy Maryša učinila osudné rozhodnutí, že si vezme Vávru, což je nejdůležitější dramatická situace celé hry. Ačkoliv jsem pro nahrávací studio našla své opodstatnění, nemohu se přesto zbavit dojmu, že jinak s ním Lízalovi nemají co dočinění.

Maryša (Pavla Beretová) se v první části představení chovala jako fracek, který se potácel po jevišti ve spodním prádle a snažil se všechny přesvědčit, že si Vávru vzít nechce. Pavla Beretová se vzpírá, křičí, její chování odpovídá puberťákovi, který se každý večer hádá se svými rodiči. Nakonec si pokusí podřezat žíly. Celá tato situace je klíčová. Kdyby se Maryša takto nerozhodla, nebylo by o čem dál hrát. A proto nás zajímají momenty jejího rozhodování a nakonec motivace, jejž ji přinutila k volbě. Maryša je přemlouvána Strouhalkou (Martina Preissová), která s ní doslova manipuluje. Preissová dokázala ztvárnit opravdovou vesnickou drbnu a její postoje, gesta a výrazy v nás vzbuzovaly dojem, že je to profesionální manipulátorka.

Proměna Maryši v nešťastnou ženu tyranizovanou vlastním manželem Beretové svědčila a její posvatební Maryša byla mnohem působivější a v divákovi budila soucit s jejím životním neštěstím. Francek (Matyáš Řezníček) oproti ní, byl od začátku nejslabším hereckým článkem a v Řezníčkově pojetí do Mikuláškovy Maryši nezapadl. K této skutečnosti bohužel přispěly i režijní a scénografické aspekty s ním spojené, tedy kombinace kožené bundy, černých brýlí, nářečí a odjezdu na vojnu z prostředí nahrávacího studia, což působilo opravdu absurdně. Velmi dobrou volbou inscenátorů bylo obsazení Davida Prachaře do role Vávry, který dokázal zpodobnit jeho dvě tváře – tu, ve které je za toho hodného a slibuje Maryše vše, na co si vzpomene, i tu tyranskou, jako např. ve chvíli, kdy svou ženu sváže. Přestože to udělá s chladným klidem, je to působivé, protože i šílenci, kteří jsou schopni takovýchto činů, dokážou zachovat kamennou tvář.

Konec inscenace je korunován až groteskním způsobem, kdy je otrávení Vávry znázorněno zapnutím rychlovarné konvice uprostřed jeviště. Ačkoliv to byla pro mnoho diváků vtipná interpretace textu, myslím si, že pro diváky, pro které by mohla být inscenace v ND prvním seznámením s Maryšou bratří Mrštíků, je to nešťastně zvolené gesto. Ale to už musí každý divák posoudit sám.


Alois Mrštík, Vilém Mrštík: Maryša

Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Marta Ljubková, Jan Tošovský
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Kateřina Štefková
Zvukový design: Michal Cáb
Světelný design: Ondřej Kyncl

Psáno z představení 19.2.2018 v Národním divadle v Praze

Autor: Tereza Stejskalová