16.04.2018

Sarah Slavíčková: Pochopit, či nepochopit? Stát se, či nestát se detektivem? To je otázka.

Režisérka Petra Tejnorová ve své inscenaci Láska a informace opět pracuje s propojením divadla a filmu. Tentokrát zvolila detektivní žánr, v němž se má sám divák stát detektivem a poskládat finální obraz. Jak moc se jí to podařilo? Kdo dokázal vyluštit hádanku a složit skládačku sám? A kdo zůstal ztracený a neuspokojený?

„Mám tajemství, které ti nemůžu říct. Jaké tajemství?“ Nějak takto zní počáteční replika, od které se v podstatě rozvíjí celý příběh. Detektivka, v níž se divák retrospektivně dozvídá, co se vlastně stalo, a odkrývá ono tajemství. Po velmi malých a těžko čitelných scénických útržcích zjišťujeme, že se jedná o vyšetřování vraždy mladého kluka. Napravo na scéně rozeznáváme vyšetřovací místnost s počítači a nalevo vidíme prosklenou budku, která znázorňuje laboratoř. Také divák po nějakém čase pochopí, že i herci jsou rozděleni do dvou skupin – podezřelých a vyšetřovatelů. Zjistí také, že některé scény se neustále opakují, jiné se zase pokaždé rozvinou, doplní o informaci navíc a poodhalí další kousek. Přesto byl pro mne ale velký problém jednotlivé fragmenty rozklíčovat. Nejenže jsem měla od počátku pocit, že herci pouze odcházejí a přicházejí na scénu, a to často úplně zbytečně, ale po dvou hodinách už útržky jejich výstupů zcela ztratily dynamičnost, jakékoliv napětí, spád a gradaci. Inscenace zůstala rozkouskovaná, nespojená do jednoho velkého dílu, a tak divákovi chybělo konečné rozuzlení, velké finále a nějaké vysvětlení.

Na scéně se také změní několik věcí, ale v základu zůstává stejná. Uprostřed nahoře visí velký nápis L & I, který se v různých intervalech rozsvěcí, pozadí je složeno z modro-bílých pruhů, které připomínají žaluzie, vlevo je již zmíněná laboratoř, která je zrekonstruována velice detailně včetně sprchy na omývání před vstupem, a vpravo vidíme také již zmíněnou vyšetřovací kancelář. Důležitá je také střecha laboratoře, na které stojí v úvodní scéně herec, který sleduje video na plátně uprostřed. Později zjišťujeme, že video točil právě on a že je zároveň obětí.

Využívání médií, propojování divadla a filmu a zapojování filmových prvků je v této inscenaci mnoho a pro mě to byla téměř jediná věc, která mě nadchla a vyvedla z pomalého zmateného plynutí inscenace. Plátno, které je zavěšeno před hlavním nápisem, slouží k promítání nejen videí natáčených kamerou oběti, ale také k ukazování fotek nebo důkazů divákovi. Důkazy si prohlížejí na počítači také komisaři a divák se právě v těchto okamžicích společně s nimi stává vyšetřujícím. Nejvydařenější obraz pro mne jistě byl, když jsme sledovali pohyb herce-oběti, který naprosto korespondoval s děním na plátně. Na scéně jsme pozorovali celou jeho postavu, jak se volně pohybuje prázdnou částí jeviště, a na plátně jsme naopak viděli jeho očima prostředí, kterým prochází.

Velice mě iritoval hlasitý hudební motiv a silné blikání nápisu L&I, které se naprosto nesmyslně odehrávalo až moc často a poměrně dlouho vyplňovalo nutné, ovšem příliš četné přesuny a změny na scéně. Po celou dobu jsem také přemýšlela – proč název Láska a informace? Co s tím má inscenace společného? Informace možná proto, že vyšetřovatelé celou dobu sbírají víc a víc informací o vraždě a zároveň i ve scénách v laboratoři se dozvídáme například údaje o lidském mozku a životě. Zároveň, jak jsem již zmiňovala, jsou divákovi účelově předkládány střípky skládačky, z níž se má postupně nejspíše dozvědět všechna potřebná fakta, a je na něm, jak si ji složí a jestli vůbec. Ale co láska? Je na ni v inscenaci vůbec čitelně upozorňováno? Je tento motiv důležitý a pracuje se s ním dostatečně? Pravdou je, že motiv lásky se v různých formách v inscenaci opravdu objevuje – například ve vzpomínkách oběti, kdy se společně s ní ocitáme v okamžiku, kdy zjišťuje, že jeho sestra je jeho matkou. Nebo sledujeme velice realistický a drsný obraz mileneckého vztahu jednoho z vyšetřovatelů a pracovnic v laboratoři. Přesto pro mě tento motiv či téma nijak výrazně nevyznívá a nemám pocit, že by zde podoby lásky byly klíčové. A pokud měly být opravdu ústředním tématem inscenace, tak jejich rozpracování nebylo dostatečné a čitelné.

Inscenace ve mě od začátku do konce vzbuzovala spoustu otázek, které doteď nejsem schopná zodpovědět. Po dlouhém zvažování jsem sice přistoupila na koncept „odhaluj a odkryj si sám“, ale stejně pro mne, vedle samotného názvu, zůstal zašifrovaný bohužel i obsah a zpracování.


Caryl Churchillová: Láska a informace

Překlad: Jakub Škorpil
Režie: Petra Tejnorová
Dramaturgie: Jan Tošovský
Scéna a kostýmy: Antonín Šilar
Hudba: Jiří Konvalinka
Pohybová spolupráce: Jaroslav Viňarský
Světelný design: Martin Špetlík
Filmové dotáčky: Lukáš Milota

Psáno z derniéry 14. 2. 2018 na Nové scéně ND v Praze

Autor: Sarah Slavíčková