16.04.2018

Magdalena Malinová: Od keho je káva? Od Mikuláška

Maryša je nejspíše jedinou českou hrou, při jejímž sledování diváci nedočkavě čekají na vyřčení slavné repliky, stejně jako například při Hamletovi. Maryšu bratří Mrštíků můžeme bezesporu zařadit k tomu nejzásadnějšímu a nejhranějšímu, co vesnický realismus, jako literárně-dramatický směr druhé poloviny devatenáctého století, může nabídnout. Spolu s Gabrielou Preissovou a jejími emancipovanými hrdinkami, a Ladislavem Stroupežnickým, který Našimi furianty obhájil realistické tendence na českých jevištích, prezentují bratři Mrštíkové tvrdou realitu venkovského života a bourají tak měšťanské smetánce předsudky o idylickém lidovém soužití.

V inscenaci Maryši v režii Jana Mikuláška není předně cílem ukázat úskalí vesnické nátury, jde spíše o studii jednotlivce v rozporu se společností. Maryša je hrou o absurdních přežilých konvencích, které naši společnost svazují. Touto generalizací, která je v inscenaci více než patrná, se režisér snaží tato témata zaktuálnit a přiblížit. Otázkou je, zda se inscenačnímu týmu povedlo vytvořit moderní obraz české klasiky? Je tato hra pro dnešního diváka ještě aktuální a přitažlivá?

Domluvené sňatky jsou u nás sice již dávno passé, ale jinak je Maryšin příběh vskutku atakující sondou do života mladé dívky toužící plně prožít život a poznat lásku. Pavla Beretová Maryšu ztvárňuje jako temperamentní rebelku, někdy i vztekající se dítě, dupající všude okolo sebe. Přidrzle bojuje proti despotismu a zlé vůli svých rodičů. Neúspěšně však zůstává lapena ve spárech společenství, které s ní jedná jako s hadrovým panákem. Zůstává na pospas domácí tyranii Vávry, jež je jasnou paralelou k dnešním nefunkčním rodinám, domácímu násilí a k degeneraci mužství.

Obraz loutky Beretová ztvárňuje expresivním až tanečním pohybem celého těla. Je s ní často popostrkováno a pohazováno, až si doslova plandá po celém jevišti. Znatelnou změnu v Maryšině jednání pozorujeme na konci hry, kdy se z této dívky stává naopak pevná a osudem zlomená žena. Maryšu jistě můžeme zařadit po bok Médei, Antigony a dalších silných hrdinek bojujících za svoji osobní svobodu, odmítajících jakoukoliv podřízenost.

V Mikuláškově verzi Maryši se z textu stala jen kostra, která abstrahuje pouze archetypální postavy a situace. Proto osekané postavy, i když dobře zahrané, postrádají prostor pro rozehrání hlubších motivací. Herecké výkony obou Maryšiných rodičů (Tatjana Medvecká, Vladimír Javorský) a Strouhalky v podání Martiny Preissové, kteří všichni sobecky a bez jakékoliv empatie vrhají Maryšu do sňatku s Vávrou, zanechávají v divákovi dlouhou odezvu. Ačkoliv Maryša zoufale prosí o vyslyšení, dokonce demonstrativně páchá sebevraždu, neúspěšně; zůstává nepochopena a sama. David Prachař bohužel nemá příliš velký prostor pro rozehrání širšího spektra Vávrova chování, v roli despotického násilníka působí jednostranně, snad jediný sebelítostný konec splnil očekáváné.

V Mikuláškově poetice je typická čistá estetická forma a jasná práce se symbolikou, v jeho Maryše je tomu obdobně. Pomalu popojíždějící skřípající židle naznačující blížící se neštěstí, mikrofony, do nichž postavy s věcným odstupem odříkávají scénické poznámky, mouka prášící příběhem jako symbol peněz, čas masopustních slavností s divošskými parukami a zvuk kravských zvonů. Zde však tyto strategie působí prvoplánově a spíše směšně, postrádají hlubší význam vedoucí ke strhujícímu závěru.

Efektní chladná scénografie Marka Cpina připomínající funkcionalistické německé scény nás staví před prázdné orchestřiště, kde nezazní jediný tón. Orchestřiště sestavěné z dřevěných panelů a symbolizující prázdné a promarněné životy. Scéna jako obraz jistě ohromí, ale celkovou dramatičnost příliš nepodporuje. Zvukový minimalismus spolu se scénografií této inscenaci záměrně ubírá jakékoliv lidovosti. Odráží pocit prázdnoty a zároveň silné stísněnosti. Trendy stylové kostýmy lehce odrážejí módu 60. let. Skvěle slouží jako další ze symbolů upjaté měšťanské vrstvy a jejích chanelovských kostýmků jako pro panenky. Maryša se polovinu představení prezentuje jen ve spodním prádle, snaží se tak co nejvíce oddálit moment oblečení připraveného svatebního roucha, jež je stvrzením nadcházejícího uvěznění ve vlastním životě. Kostýmy odpovídají snaze o zmodernění Národního divadla, tým se očividně snaží držet krok s trendy ostatních evropských činoherních scén.

Masopustní maškary jsou na oko krásné, ale raději bych si je prohlédla v galerii; scéna je velmi působivá a ohromující, přesto mi nesedí její spojení s dramatem z české klasiky. Inscenační tým vytvořil obraz, který diváka jistě ohromí svojí chladností, mně ovšem zchladil i jakékoliv emoce s tímto představením související. Sehraný herecký ansámbl vyzařuje souznění s režisérovou vizí, a zdá se, že je schopen precizně vyplnit všechny režisérovy ambice. Přesto představení postrádá fungující temporytmus. Herci ani režisér nedokáží plynule přecházet mezi kombinací stylizované herecké akce a činoherní psychologizací.

Mikuláškovi nemůžeme upřít funkčnost a estetickou krásu některých scén, představení ale jako celek bohužel nefunguje. Působí příliš epizodicky, napětí a kauzalita se ztrácí s příchodem každé nové scény. Dramatický moment, kdy Vávra střílí a Maryša se služkou vkleče hystericky sbírají rozsypané náboje, prokládaný filmovým prostřihem, kdy Pavla Beretová klidně prezentuje scénické poznámky, dokazuje, že herci ze sebe vydávají maximum. Představení mne ale katarzně minulo. Samotná rychlovarná konvice na prázdném jevišti a následný pietní obraz mrtvého Vávry v Maryšině klíně v nás nezanechá tolik, jako kdyby celé představení postupně vygradovalo.


Alois Mrštík, Vilém Mrštík: Maryša

Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Marta Ljubková, Jan Tošovský
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Kateřina Štefková
Zvukový design: Michal Cáb
Světelný design: Ondřej Kyncl

Psáno z představení 19. 2. 2018 v Národním divadle v Praze

Autor: Magdalena Malinová