16.04.2018

Dana Kloudová: Tři sestry, ale nikoliv ty Čechovovy

Činohra Národního divadla začátkem listopadu 2017 obohatila svůj repertoár zahraničních her současných evropských dramatiků o inscenaci Noční sezóna od Rebeccy Lenkiewiczové pod režijní taktovkou Daniela Špinara. Zatímco hra Petera Morgana Audience u královny (další z britských her na jevišti Národního divadla) je zaměřena na nejvyšší společenské vrstvy anglického obyvatelstva, autorka tohoto dramatu se zaměřila na druhý protipól společnosti, obyčejnou rodinu na irském venkově.

Přívlastek typickou, jenž se nabízí k popisu dodat, by mohl být pro označení běžné irské rodiny ovšem poněkud nepřesný, poněvadž rodina Kennedyů je přinejlepším nonkonformní (řečeno slovníkem diplomata). Tato anomálie má ovšem svou velkou výhodu. Tématem inscenace je vypořádávání se s bolestí, kterou celé rodině kdysi v minulosti svým nevysvětleným odchodem způsobila matka Ester. Každý člen domácnosti si v sobě zpočátku tiše nese následky této události – avšak právě jistá výstřednost všech postav autorce umožňuje zabývat se traumatem humornou formou. Matka odešla už před několika lety, divák se s ní osobně vlastně nikdy nesetká, pouze zprostředkovaně od opuštěných členů rodiny, a přesto má tato neviditelná postava nezastupitelné místo na scéně. Ačkoli se na ní po celou dobu fyzicky neobjeví, přesto jakýmisi pomyslnými nitkami výrazným způsobem ovlivňuje svou matku (Jana Preissová), dcery (Tereza Vilišová, Veronika Lazorčáková a Lucie Polišenská), manžela (Ondřej Pavelka), a vlastně i nově příchozího herce Johna Eastmana (Igor Orozovič).

Inscenace je pro českého diváka pojata čitelně a má tradiční dramatické členění. Text prošel mírnými úpravami, což někdy naráželo na nepravděpodobné situace, jako například hádky dvou sester, kdy mladší z nich nepřiměřeně bouřlivě reaguje na zdánlivě normální otázku o hmotnosti daru pro matku (v původní verzi textu starší sestra Judith radí té mladší, Maud, jak vycházet s partnerem, což spíše odpovídá jejímu vzteku). Hledání nějakých skrytých odkazů se ve hře vyskytuje poskromnu, což umožňuje zaměřit se na hlavní téma, kterým je o(d)puštění. Všechny postavy jsou poznačeny odchodem matky za lepším světem do Londýna a ani jedna z nich se nedokázala ani za tak dlouhou dobu s touto ztrátou vyrovnat. Otec pije, dcery se vztekají a kopou kolem sebe a tchýně/babička trošku vyšiluje.

Nejexplicitněji tuto bolestnou prázdnotu vyjadřuje Lily O´Hanlonová v podání Jany Preissové. Ta tuto poněkud zvláštní ženu, někdo by ji lehce mohl nazvat i bláznivou, nepředstavuje jako nebezpečného schizofrenika, ale spíše jako roztomilého člověka pohlížejícího na svět (na rozdíl od ostatních členů rodiny) jinak než naplněn hněvem či tichým odporem. Je veselá, rozkošná a směle drzá, rozhodně nejvýraznější postava z celé inscenace. Pořád by jen tančila nebo líbala Johna. Ostatní postavy, tedy tři sestry a jejich otec, už tak výrazné nejsou. Všechny čtyři skrytě trpí a jejich hněv je jen ventilací po léta skrývaného pocitu zklamání, touhy a nenaplněné naděje způsobené odchodem klíčového člověka v jejich ne příliš spokojeném životě. Tento ponurý svět nabourá až příchod herce Johna Eastmana (Igor Orozovič), na nějž se upnou (bodejť by ne, když je tak hezký a dodejme – opravdický herec!), a to nejen jedna ze sester, ale i postarší Lily, která se cítí navzdory svému věku pořád mladá, svěží i svůdná.

Dalo by se říct, že tématem hry je opuštění a také neštěstí, tíha a bolest, které s sebou neoddělitelně nese, ostatně jak nabízí anglický text Žalmu 22: „O my God, I cry in the daytime, but thou hearest not; and in the night season, and am not silent. (Český překlad tohoto žalmu je poněkud odlišný, proto může být pochopení českého názvu inscenace pro některého diváka záhadné, možná trochu i matoucí). Ovšem samotné téma se, podpořeno řadou konkrétních motivů, vine celou inscenací a je pojato velmi čistě a explicitně.

Nabízí se ještě jedna otázka a tou je pojetí Lily, tchýně opuštěného manžela a babičky tří už dospělých dcer. Je roztomilá, radostná, dalo by se říct i hravá – a ne jednou leze lidem na nervy. Na rozdíl od nich ani svou bolest neskrývá a jasně dává najevo, co by si přála. Paradoxně ale právě ona, jakožto „blázen“, má často ze všech zúčastněných nejvíc rozumu. Je zde cítit jasnou spojitost se Shakespearovým Králem Learem. Ostatně asociací, a ne skrytých, je ve hře hned několik. Snadno lze vycítit spojitost s čechovovsko-williamsovým dramatem. Tři sestry, které jsou nespokojeny se svým životem, ale nejsou schopny to nějak významně změnit, osamělý vnitřně rozervaný muž a umělec.

Scéna Dragana Stojčevského není pojata jako dům s patřičným nepořádkem, ale jako kino. Několik řad sedadel – dle designu soudě asi tak ze sedmdesátých let – je na scéně prakticky po celou dobu první části inscenace. Tento abstraktní, neurčitý a do jisté míry i abstraktní prostor tvůrci doplňují čitelnými atributy v podobě pokoje venkovského domu. Toto pojetí usnadnilo hercům snadněji zahrát některé scény, jako např. zápolení Rose s matrací, schování obnaženého Johna nebo náhlá smrt Lily. Obohacením scény je i její doplnění o filmové plátno. Divák má možnost sledovat v podstatě tu samou scénu dvakrát, i když pokaždé z jiného úhlu. Chvíli mu může trvat, než zjistí, že scéna, kterou právě sleduje v divadelním 3D modu, se zároveň v daném okamžiku i natáčí a přenáší na plátno. Vzniká otázka, zdali tato zdvojená perspektiva má význam jen na odlehčení, aby se divácká pozornost rozptýlila po scéně, nebo má tato volba nějaký jiný, skrytý význam.

Symbolické, i když trochu matoucí místo mají v inscenaci i kostýmy. Zatímco dcery, otec, herec i Gary, Judithin přítel (Pavel Batěk), jsou oblečení standardně a úměrně místu a věku, u Lily se ptáme, zdali její krásné plesové šaty s výrazným péřovým lemem mají nějakou skrytou funkci. Pravděpodobně má odlišnost jejího kostýmu od ostatních podtrhnout odlišnost Lily od dalších osob. Stejnou asociaci vyvolávají i barvy. Zatímco veselá Lily má šaty jasné, světle modré, zbývající postavy jsou oblečeny do tmavých ponurých odstínů věrně odrážejících jejich náladu.

Poslední otázkou, která diváka může napadnout, je zařazení přestávky. Ta je netradičně umístěna téměř před posledními deseti minutami inscenace. Šlo o navození vážnosti situace po předcházející tragikomické pasáži, nebo to byla další hra režiséra s diváky, kteří dle zavedených zvyků očekávali stejně dlouhé představení jako v první části před přestávkou?

Inscenace popřední současné britské dramatičky Rebeccy Lenkiewiczové Noční sezóna je pojata odlehčenou, nenáročnou, humornou formou a dokáže zaujmout i diváka ne zrovna ochotného hledat ve hře skryté myšlenky. Ostatně, ať chce, či nechce, má to ve druhé části inscenace napsané velkými zářivými písmeny přímo nad hlavou: „Dokud ještě otisk ducha tvýho těla zahřívá prostěradlo“. Na první pohled lehce dráždivý text nese ale mnohem hlubší myšlenku: dokud na tebe nezapomenu.


Rebecca Lenkiewiczová: Noční sezóna

Režie: Daniel Špinar
Dramaturgie: Milan Šotek
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Linda Boráros
Hudba: Victoria Parker

Psáno z představení 21. 3. 2018 ve Stavovském divadle

Autor: Dana Kloudová