16.04.2018

Dana Kloudová: Moderní genetika jako veselá cesta do pekel

Moderní výdobytky vědy doprovázející současnou zrychlenou dobu jsou zajisté velkými kroky pro lidstvo. Někdy ovšem mohou tyto kroky vést i opačným směrem, než bylo zamýšleno. Velkým překvapením inscenace Dotkni se vesmíru a pokračuj je fakt, že takový pochod nazad může být i velmi humorný.

Hra Reného Levinského, která měla světovou premiéru na Nové scéně Národního divadla v listopadu 2016, poukazuje ne-li na zneužitelnost vědeckých postupů, tak bezesporu na jejich potenciální absurdní vyosení. Vědecký pracovník ve středních letech (David Matásek) najde spolu se svojí až příliš ochotnou spolupracovnicí, doktorandkou (Pavlína Štorková), ve vědeckém ústavu kód na vytvoření nového, lepšího lidského druhu. Rozhodne se toho náležitě využít, a to jak medializací v televizních rozhovorech s rozšafnou a emancipovanou moderátorkou (Jana Janěková ml.), tak i v praxi, početím nepohlavní cestou za pomoci cizích, vylepšených vajíček. Dalším vědeckým bludem, překrucujícím účel lidského bádání, je hledání zašifrovaných biologických kódů v textu Bible, které berou některé postavy zcela vážně. Ale co je v tomto zdivočelém faustovském podobenství vlastně skutečně navážno? Pocit ztracenosti, nebo jakéhosi ustrnutí v utopické snaze vytvořit dokonalého homunkula, zachvacuje nejen ústřední postavu, ale dotýká se i všech ostatních – ačkoliv je nutno dodat, že je toto „seriózní“ úsilí soustavně zasypáváno sérií divoce fantasmagorických režijních vyhrávek (kdo zná Jana Friče, nediví se).

Scéna je rozdvojena podélným řezem. Pracovna s laboratoří v přední části jeviště svojí realističností věrně odráží reálné prostory vědeckého ústavu, zatímco ostatní scénografické ostrůvky, které se na scéně nacházejí, působí velmi skromně. Domov biochemika Plánovského představují jen tři židle se stolem s vietnamskou večeří, park pak jen lavička a zelený koberec. Zadní scéna, která je přes celou šířku jeviště od přední části oddělena velkou skleněnou tabulí, může nést nespočet významů: je skutečným zobrazením reality světa, plného chudých a ztracených lidí, kteří na rozdíl od hlavních protagonistů řeší skutečné problémy? Anebo je to naopak prostor pro ty nejdivočejší a nejhalucinogennější asociace, záhadné starce s plnovousy a dívky v bikinách? Řečeno s Faustem: Čert ví.

Dominantním prvkem inscenace je bezesporu jazyk, zejména vědecké ptydepe. Vizuální a mediální prvky jsou spolu se scénou skromné, což je trochu škoda, protože mohly do jisté míry vyvážit nadřazené postavení pro některé diváky dost vzdáleného jazyka. Jediným výrazným bodem bylo v tomto smyslu snad jen setmění a zpěv hlavních představitelů. Budily ovšem spíše dojem vaty určené k vyplnění času pro úpravu scény.

Dotkni se vesmíru a pokračuj je tradičně dobře vystavěná hra, ovšem s nezvyklým obsahem, slovníkem i prostředím. Divák se i přesto neztrácí v záplavě vědeckých termínů, ale snadno chápe bizarnost a také do jisté míry i nebezpečí celého vědeckého pokroku, když se jeho odhodlaní vykonavatelé vydají špatným a vyšinutým směrem.


René Levínský: Dotkni se vesmíru a pokračuj

Režie: Jan Frič
Scéna: Nikola Tempír
Kostýmy: Petra Vlachynská
Hudba: Jakub Kudláč
Světelný design: Martin Špetlík

Premiéra 3. listopadu 2016

Psáno z reprízy 24. ledna 2018 na Nové scéně ND v Praze

Autor: Dana Kloudová