7.03.2017

Finegan Kruckemeyer: Hry se mají psát tak, aby něco vydržely

Rozhovor s Fineganem Kruckemeyerem

S australským dramatikem jsme během zkoušení občas komunikovali na skypu – čile se zajímal o to, jak vypadají nejen naše zkoušky, ale i zkušebny, jeviště… Podobně přes půl zeměkoule vznikl i tento rozhovor.

O KOŘENECH, DĚTSTVÍ A INSPIRACI

Považujete se za Ira, nebo za Australana? Jsou pro vás rodové kořeny důležité?
U nás v rodině máme tak bizarní sbírku národností, že rodina je samozřejmě důležitá, ale kořeny tolik ne. Více než kulturní zázemí ovlivňuje způsob, jakým vyprávím příběh, můj pocit imigranta. Když člověk nemůže o nějaké komunitě říct: v ní jsem se narodil, vyrostl a žil, přistupuje samozřejmě jinak k jejímu zkoumání, idealizaci anebo kritice. Když je vaše rodiště (Irsko), váš přízvuk (Anglie) a příjmení (Německo) spojeno se zcela odlišnými kulturami, tak berete – alespoň já to tak mám – minulost jako cosi souhrnného, ukončeného a mnohem víc stavíte na současnosti a budoucnosti. Právě to mě těší tady v Tasmánii. A z toho důvodu se rád zabývám smyšlenými lidmi a společenstvími.

Co pro vás znamená moře?
V mých hrách se objevuje opakovaně, je to lákadlo, které umožňuje naprosto všechno jak postavám, tak jejich dobrodružstvím. Cesta po zemi je podřízena zeměpisnému diktátu, ale cesta po moři je fantastický existenciální skok do širého prostoru. Na nekonečné hladině oceánu se může stát cokoli a můžete tam potkat kohokoliv.

Která z postav hry Na moři, zírám nahoru je vám nejbližší?
Řekl bych, že v každé z nich je (vědomě nebo podvědomě) kus mě samého – a tahle uhýbavá odpověď mě vlastně baví, omlouvám se. V tuhle chvíli pracuji na románu o tom, jak se dál vyvíjel příběh Řekyně Emmy, o jejím životě po konci hry, takže se dá říct, že tahle postava mě asi chytila nejvíc.

Hra má otevřený konec. Jak by podle vás všechny figury ideálně skončily?
Omlouvám se, ale na to bych raději neodpovídal, jestli to nevadí. Aby se po tom náhodou také nezačali pídit diváci. Všechny odpovědi najdete v textu. Ve vaší hře se velmi přirozeně prolínají skutečné situace s nereálnými představami a vizemi. Dalo by se říct, že jde o jistou verzi magického realismu.

Souhlasil byste?
Naprosto. Je to styl, který používám ve většině svých her. Bez výhrad ve svých hrách pro děti, s jistou opatrností ve hrách pro dospělé publikum. Ale domnívám se, že i dospělí si dokážou vychutnat pohrávání si s pravděpodobností, a když si situace z reálného světa vyžádá prolnutí do fantaskního, nebojím se toho.

Píšete pro děti a mládež. Je to jiné než psát pro dospělé publikum?
Říká se, že ano, ale moje zkušenost to popírá. Zabývám se stejně temnými tématy, když píšu pro mladé, a jsem stejně odvázaný, když píšu pro starší. Publikum s tím zatím nemělo problém, a rozšíření mojí divadelní práce „pro děti“ na práci „pro rodiny“ mě osvobodilo, uvědomil jsem si, že v sále jsou taky rodiče a učitelé. Žiju v domnění, že by hra měla být přístupná všem, kdo na ni přišli.

Píšete několik her naráz. Ovlivňuje to vaše psaní? Jak se dokážete soustředit?
Ráno přijdu ke stolu s hrnkem čaje a zjistím, v jaké jsem náladě. Někdy se s uspokojením ponořím do drsného příběhu pro puberťáky, někdy se cítím na vtipnou milostnou scénu pro dospělé, někdy mě lákají odvážná dětská dobrodružství. Všechny mé hry se skládají z jednotlivých částí, a já je píšu podle toho, co si vyžádá ten který den.

Máte nějaký autorský sen?
Z autorského hlediska mám jen sny svých příběhů, do nichž se probudím. Je to ne příliš častá radost, kdy usnete s útržky tohoto světa v hlavě a ty mají ráno, když se probudíte, konkrétní tvar.

O INSCENOVÁNÍ

Chodíte na zkoušky svých her? Víte, jak by inscenace měla vypadat?
Užívám si debaty s režiséry a producenty u stolu během práce na hře, ale jakmile se přesune do zkušebny, radši se držím stranou. Podle mě už hra patří režisérovi a jeho týmu, a přítomnost autora může tvůrcům (milým a zdvořilým lidem) trochu svazovat jazyk. Nechci, aby mi hru přepisovali, ale mám rád, když si s ní hrají, když s ní svádějí zápas, a to bývá choulostivý proces (a to je správně). A co se týče výsledků: nejsem ani režisér, ani skladatel, takže to nechávám na profesionálech, to oni najdou ta nejlepší řešení. Já si s radostí sednu na premiéře do hlediště a vychutnávám si, jak se z dvojrozměrné stránky přemění slovo ve skutečnost. Nicméně, kdykoli to divadelníci chtějí, hrozně rád se objevím (ať už fyzicky nebo po skypu) – nechci se jim ale šťourat v práci, když potřebují svůj vlastní prostor.

Když uslyšíte „Česká republika“, co si vybavíte?
Mám jen velmi obecné historické povědomí. Mám to štěstí, že jsem v Praze byl dvakrát, jednou jako chlapec se svým tatínkem, podruhé se svou ženou Essie. Vím, že ze svých dramatiků děláte prezidenty. Mám přítele, který překládá z češtiny, a ten mě pravidelně informuje o tom, co chystáte v divadle. Vím, že jste přitažlivá země, a poznám to podle vzrušení, které zavládlo mezi mými přáteli, když jsem jim řekl, co děláte tuto sezonu, a naléhání, ať jedu.

A přijedete?
Moc bych chtěl. Premiéra je příliš brzo a Evropa příliš daleko. Ale možná se přes rovník dostanu v půlce roku a držím si palce – třeba budete zrovna hrát.

Autor: Kateřina Ondroušková, Marta Ljubková, Foto: Archiv autora