8.02.2017

Federico García Lorca: KRVAVÁ SVATBA

Krvavá svatba je jako těžký sen života, který teče kolem nás. Rozhovor s Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským...

Potkali se během studií na DAMU a zjistili, že mají velmi podobné divadelní smýšlení, že je na divadle zajímají shodné věci, rozumějí si v nich, a dokonce se v nich dokážou doplnit. Ale na otázku, proč pracují ve dvojici, odpovídají takřka neustále. Věnují se stále novým žánrům, režírují činohru, loutkové divadlo, muzikál, site specific, operu či balet, vytvářejí i taneční choreografie. Říkají, že dělají „divadlo pro lidi, kteří do divadla nechodí", i pro ty, kteří se těší z prožitků, které jim hra přináší. 16. března budou mít se souborem Činohry na jevišti Stavovského divadla premiéru inscenace KRVAVÁ SVATBA. Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, neboli režijní duo SKUTR.

V listopadu jste měli s baletním souborem na prknech Stavovského divadla premiéru inscenace Malá mořská víla, krátce poté se na Ovocný trh vracíte znovu. Co bylo tím rozhodujícím impulsem k tomu, že jste si pro svoji činoherní inscenaci v ND vybrali Krvavou svatbu?
LT: Tak především to byl jeden z textů, o kterých jsme se od začátku s Danem Špinarem a Martou Ljubkovou bavili. Pokaždé, když pro nás vybírám text, snažím se najít takovou hru, ve které je prostor pro vnitřní svět postav. To je něco, co nás zajímá. Jakub Kopecký, náš scénograf, pro to vymyslel termín „vnitřní krajina“. Jde o prostor, který se spíše podobá naší paměti, krajině, ve které neplatí kauzalita a proporce reality. Také si myslím, že Lorkův text je natolik interpretačně otevřený, že jej budeme muset spolu s herci dotvořit. Tedy doufáme v trochu
autorský vklad herců.

Vy ale nevnímáte tuto hru jen jako příběh ústředního milostného „víceúhelníku“, zajímají vás i ostatní postavy, rodiče, prarodiče, sousedé. V anotaci naší inscenace si klademe otázku, „zda je láska pouze doménou mládí, nebo jsme každý z nás tak trochu opouštějící Nevěstou a zrazeným Ženichem.“ Můžete tedy koncept inscenace trochu více přiblížit?
LT: Za celým příběhem, zvláště ve třetím dějství, které se posouvá úplně mimo běžnou realitu, se ukrývá otázka, na jakém principu funguje mužský a ženský svět. Jak se tyto světy ovlivňují a zda mohou vedle sebe dlouhodobě existovat. A také je v Krvavé svatbě obsažena osudovost, jakási predispozice k určitému řešení krajně emocionálních situací, jakou jsou láska, zrada, smrt. Ukazuje se, že příběh mezi mužem a ženou se v určitých momentech stále opakuje. Muži umírají a ženy vedle sebe nadále zůstávají žít jako nějaké vdovy. V tom je nadčasová archetypálnost autorova sdělení.

Na počátku textu plného symbolů, poezie a hudby stojí reálný příběh. Inspirací k napsání Krvavé svatby bylo Garcíovi Lorcovi skutečné lidské drama, o němž se roku 1928 dočetl v novinách, tragédie andaluské nevěsty, jež ve svatební den utekla od oltáře se svým bratrancem. Jaké jsou vaše inspirační zdroje při přípravě této inscenace?
MK: Ten reálný příběh velmi silně připomíná lidovou baladu. Takže není důležité, kde a zda se skutečně odehrál. Nebo spíš García Lorca zpracoval Krvavou svatbu jako lidovou baladu. Postavy se kromě Leonarda nijak nejmenují, jsou to jen Matka, Ženich, Nevěsta, Luna, Děvčátko, Dřevorubec… To se odrazí i v naší inscenaci. Vyrůstal jsem na Slovensku, moje máma je etnografka a vedla přes dvacet let folklorní soubor. Takže ta moje zkušenost s autentickým folklorním materiálem se jistě odrazí i na tom, jakou budu hledat s herci cestu k textu.

Zřejmě ale nejde o to převlékat herce do lidových krojů...
MK: Ne, spíš hledat výraz pro projev emocí a obraznosti vnitřního světa hry a postav. Rádi ale pracujeme velmi otevřeně na zkušebně s herci a jsme odkázáni na to, jak nám pomohou situace a postavy interpretovat, takže je teď těžké říct, kam nás to vše konkrétně zavede.

V inscenaci se objeví Soňa Červená. Proč jste oslovili právě ji?
LT: Když jsme se začali bavit o obsazení, řekli jsme si Luna, to je přece Soňa Červená! Hotovo, tečka. V tom je vše. Bylo to jasné hned od za- čátku. Proč bychom vymýšleli složitý kostým a symboly pro nereálnou postavu, když úplně postačí, že přijde Soňa Červená na jeviště! Velmi ji obdivujeme – jako člověka a především jako umělkyni – a jsme nadšeni, že nabídku ztělesnit Lunu v naší inscenaci přijala.

Krvavá svatba sice vyrůstá z bezprostředních španělských reálií a konkrétní doby, ale dotýká se nás možná víc, než jsme si ochotni připustit. V čem se ale dotýká vás osobně?
MK: To Španělsko, jeho reálie, řeč… to je výzva. My samozřejmě nebudeme předvádět kastaněty a kytary za horké letní noci. Ale samotné situace a text jsou psány pro španělský temperament a je velkou výzvou chopit se ho tady, s našimi emocemi a zkušenostmi. Jinak se ale myslím dotýká všech lidí na celém světě ze stejných důvodů. Emotivnost, archetypálnost, obraznost. Je to jako sen. Těžký sen života, který teče kolem nás. A my někdy do té řeky vstoupíme a pořádně nás zmáčí. Přesto si řekneme, že to stálo za to. Anebo nestálo? To je jedna z otázek Krvavé svatby. A něco nám blízkého.

Autor: Ilona Smejkalová, Foto: Martin Špelda