6.12.2016

Rozhovory o pýchách a předsudcích

Dramaturgyně Ilona Smejkalová vyzpovídala režiséra inscenace PÝCHA A PŘEDSUDEK Daniela Špinara a představitelku Elizabeth Bennetové Magdalénu Borovou...

Odtažitost způsobená zranitelností - rozhovor s režisérem Danielem Špinarem

Kdy jste poprvé četl Pýchu a předsudek a čím vás tento román zaujal či oslovil?
Znal jsem filmové a televizní zpracování, ale poprvé jsem četl Pýchu a předsudek teprve před dvěma lety. A totálně jsem se do tohoto románu zamiloval. Nejenom že je to opravdu čtivé, ale především je to nesmírně psychologicky věrohodné a moderní.

Jak byste popsal svoji dramatizaci a na co jste se při úpravě textu soustředil?
Soustředil jsem se na dvě slova PÝCHA a PŘEDSUDEK a skrze ně jsem vše filtroval. Zbavoval jsem se co nejvíce dobových klišé a akcentoval příběh mladé holky, která musí odhodit svou pýchu a předsudek, aby si zasloužila lásku.

Proč jste se pustil do dramatizace vlastní a nepoužil jste některou z již existujících?
Protože stávající dramatizace jsou příliš konverzační a konvenční. A já považuji Pýchu a předsudek za velmi akční román. Navíc mohu jakožto režisér své inscenační záměry přímo do dramatizace promítnout, což je výhoda.

Na co byste nalákal i mužské – dejme tomu silně neromantické – publikum?
Doporučil bych všem mužům, aby odhodili svou pýchu a předsudek vůči této knize. Každý člověk, pokud je alespoň trochu otevřený, se v románu najde!

Je v původním příběhu či ve vaší dramatizaci něco, co vnímáte jako svoje téma?
Ztotožňuji se samozřejmě s oběma hlavními postavami. S Elizabeth mám podobný humor, radost ze života, bojovnost a jakožto druhorozený rozumím přesně, čím si v románu prochází. S Darcym mám společnou nepřístupnost, odtažitost, která je způsobena jistou zranitelností. Zároveň díky své funkci vím, jak se cítí člověk, který je neustále atakován předsudečnými a závistivými lidmi.

Každý v sobě máme jistou dávku pýchy - s Magdalénou Borovou, představitelkou Elizabeth

Kdy jste se poprvé setkala s románem Pýcha a předsudek?
Román jsem si přečetla až během letošních prázdnin, poté, co jsem se dozvěděla, že mám hrát hlavní hrdinku. Nikdy mě nelákal, myslela jsem, že jde o hodně odlehčený žánr, čímž se Jane Austenové moc omlouvám. Zhltla jsem ho jedním dechem. Austenová zcela předběhla svou dobu. Je to velmi vtipné, ironické. Ohromilo mě především to, jak do hloubky autorka dokáže zachytit psychologii postav – jejich ambivalentnost. Jak je empatická, a přitom má nadhled.

Jak byste svoji postavu charakterizovala, respektive co má Elizabeth Bennetová společného s Magdalénou Borovou?
Myslím, že Elizabeth je mnohem odvážnější a více prostořeká než Magdaléna. Ale jsou si podobné jistou dávkou energie a smyslu pro humor. Eliza si strašně ráda něco myslí. Strašně ráda to nahlas říká, rychleji, než by měla. Je přesvědčena, že má odhad na lidi, že vidí do jejich povah, a právě tato její pýcha a předsudky ji nakonec „doženou“.

Knihu mají mnozí zafixovanou jako tzv. ženskou literaturu, na co byste nalákala i mužské – dejme tomu silně neromantické – publikum?
Lákala bych je právě na ironii a humor, který je, doufám, v inscenaci přítomen. Každý v sobě máme jistou dávku pýchy, ať přijdou muži promasírovat svou ješitnost a neomylnost, která je krásně ztvárněna i několika mužskými postavami hry.

Najdete v inscenaci své osobní téma či motiv související s konkrétní osobní zkušeností?
Pro mě je na inscenaci nejsilnější sdělení, jak osvobozující a posilující je umět se omluvit, přiznat svou chybu, pustit k sobě pokoru. Myslím, že člověk se tak nějak od přírody nerad omlouvá, tady máme jako lidský druh velké rezervy, a hodně je to vidět ve veřejném sektoru...

Autor: Ilona Smejkalová, Foto: Patrik Borecký