30.11.2016

Daniel Špinar o projektu PÝCHA A PŘEDSUDEK

Nejnovějším projektem pražského Národního divadla se stala adaptace Daniela Špinara (uváděná ve Zlaté kapličce v jeho režii) nejznámějšího románu Jane Austenové PÝCHA A PŘEDSUDEK.

Co bylo prvním impulsem pro uvedení tohoto díla na scénu Národního divadla.
My jsme asi před dvěma roky přemýšleli, že bychom rádi udělali nějakou velkou premiéru v historické budově. S tím, aby se našlo hodně příležitostí pro herečky. Takže jsme začali uvažovat o nějakém velkém románu, kde by bylo možno obsadit hodně lidí. A pak jsme si všichni přečetli přes prázdniny Pýchu a předsudek. A zjistili jsme, že bez všech těch nánosů a té povinné četby, jde o naprosto úžasnou, ideální předlohu. Rozhodl jsem se, že si to zdramatizuju sám, což je výhodné tím, že už při té práci na dramatizaci můžu současně přemýšlet nad tím, jak to režírovat. Tedy jinými slovy, jak to, co si představím, dám do obrazu. Dramatizovat tlustý román je těžké, protože je třeba eliminovat situace, eliminovat postavy, nicméně je to úžasná látka, u které je jistá záruka, že přiláká na těch tisíc míst v Národním divadle dostatečné množství diváků. Do divadla chodí hlavně ženy, které s sebou někdy táhnou zpruzené partnery, takže jsme se rozhodli, že se pokusíme udělat něco, co by mohlo zajímat a bavit jak ženy, tak muže.

Historie nebo aktualizace?
Snažil jsem se dát pryč veškeré dobové konvence, které souvisejí s 18. stoletím. Místo toho jsem hledal, co je na tom románu živé, aktuální, současné. Těm holkám, které stojí v centru pozornosti, je 17-18. Nevím, jestli by někoho bavilo dívat se na úplně konvenční, dobovou věc v kostýmech. To je podle mého spíš taková filmová záležitost. Já jsem se pokusil nabídnout na divadle něco jiného. To, co je tady a teď, co je současné a pálivé. Myslím, že témata jako pýcha, předsudky a láska jsou věci, které se týkají všech a pořád. Kromě toho si myslím, že je to dobrá tradiční love story. Není to fádní příběh o lásce, na začátku se ty postavy pošlou do háje, okamžitá první chemická reakce je výbuch, a pak celou tu hru si k sobě hledají cestu.

Jaká je scénografie?
Scénografii jsem dělal s Lucií Škandíkovou, se kterou často spolupracujeme. Rozhodli jsme se, že nebudeme popisovat prostředí, že jsme venku nebo vevnitř. Ale snažíme se vytvořit dvě kontrastní půlky, protože struktura je taková, že je to situace před dopisem, a po dopise. V té druhé půli se Elisabeth ve svých názorech obrátí o 180 stupňů, takže i ten styl musí být úplně jiný. My jsme šli z orchestřiště, kde se nehraje, takže tam vzniká jakýsi prázdný prostor, je to takové pusté území, kde se jednotlivé postavy mohou schovat nebo ztratit. V dalším jsme si připomněli rodinu Simpsonových, kteří sedávají na velkém gauči, kde se odehrává všechno. Zdálo se nám zajímavé udělat místo rodinného krbu takovou pohodlnou velkou sedačku, kde všichni sedí a na něco čekají. To vše je zarámováno stylizovaným obrysem domečku. V druhé půlce z toho domečku zbývají jen trosky, a je tu obrovský honosný salón, kde na lidi jako by všechno padalo. Ona si najednou připadá hrozně malá. A jak v první půlce napsala na zeď slogan Darcy nikdy, otisk - stopa černého svědomí se jí tu znovu objeví. Je to pro ni hrozně trapné, musí se v tom vykoupat, a až v té lodičce na závěr najít očištění. Je nutné, aby si to protrpěla, protože byla pyšná a předsudečná. Kostýmy Lindy Boráros jsou pro mě taky výborně udělané. Nechtěli jsme, aby to byly dobové kostýmy, ale přesto by v sobě měly mít šmrnc něčeho ne úplně současného. Takže to propojení s vzorkem tapety se podle mě povedlo. Doufám, že to neodradí dámy, které by tam chtěly mít plesové róby, a takové věci. Protože si myslím, že takto je to funkční v kontextu s tím, jak je to napsáno, a je to méně konverzační a více akční, fyzické.

Symbolika lodiček, které se v inscenaci v různých velikostech objevují.
Lodička je takový vysílaný signál k přemostění. Na začátku vidíme, jak Darcy jejich prostřednictvím vysílá jakési signály k Elisabeth. Přišlo mi, že je to nějaká cesta, jeho instinktivní hledání kontaktu. Na konci jsem chtěl, aby byl vtipný, a navzdory happy endu to nebyl kýč. Aby to bylo zároveň funkční, ale i veliké gesto. Lucie Škandíková to udělala tak, že přes různé drobné náznaky to propojila. Lodičky ukazují, že se něco děje, postupně se zvětšují. Svou roli tam hrají i dopisy, papír jako takový, který se mačká, hází. A nakonec z toho vzniká velký, byť trochu úsměvný symbol.

Text kontra akce.
Na začátku bylo třeba, abych si jako režisér představil, co dokážu zahrát na jevišti beze slov, a co bude potřeba dát do slov. Největší problém bylo najít ten kompromis. Protože Austenová je v dobrém slova smyslu ukecaná, je to jakási konverzačka v salónu, plná skvělých bonmotů, nebylo možné to úplně pominout. Na druhé straně divadlo je od slova dívat se. A tak jsem balancoval, kde je to ještě Austenová, a kde už jsou to věci, které můžu zahrát fyzickou akcí, kde má zaznít slovo, protože je to nějaká platná hláška. Psal jsem to asi tři čtvrtě roku. A scénograficky jsme to vymýšleli až tehdy, kdy už jsem měl hotový koncept dramatizace.

Osobní téma?
Já se ztotožňuju s těmi hlavními postavami, které jsou mi svými problémy nějak blízké. Elisabeth má v sobě nějakou drzost, je to horká hlava jako já. Já rád věci komentuju, doslovuju, dělám si z hodně situací srandu, což mi někdy přináší určité problémy. Ale jiný už asi nebudu. U Darcyho mi přišlo, že se vzhledem ke svému postavení ocitl v takové té bublině. Je strašně bohatý, všichni ho chtějí, protože je bohatý. Ve společnosti si musí nasadit takovou masku, protože se bojí, že ho všichni chtějí a budou využívat. Kryje tím své pocity a tak na veřejnosti působí arogantně a agresivně. Ale uvnitř je velmi citlivý, až přecitlivělý. Podobnou situaci teď zažívám a prožívám v Národním divadle jako umělecký šéf. Člověk se vůči ostatním opravdu ocitne v určité bublině, musí být ostražitý, protože není snadné odhadnout, kdo to s ním myslím dobře a kdo špatně. Člověk se v tom ztrácí, takže pak je logicky nerudný vůči všem. Takže tahle témata obou postav mi přišla zajímavá, do značné míry se s nimi ztotožňuju, a snažil jsem se to do toho představení vtělit.

Autor: Jana Soprová, Scéna.cz, Foto: Patrik Borecký