13.11.2016

Nejlepší léta mého života - Rozhovor s Vlastou Chramostovou

Tento rozhovor vznikl na chalupě v Prysku, kde Vlasta Chramostová se svým mužem Stanislavem Milotou tráví teplejší polovinu roku. Je to v severních Čechách, v krajině pískovcových skal, nedaleko Kamenického Šenova. Impulsem k setkání byl objev nahrávky jednoho pořadu bytového divadla, který Vlasta Chramostová sestavila ze sobě blízkých textů a s názvem Appellplatz uvedla v roce 1979. O nahrávce se nevědělo, až letos … V den devadesátých narozenin paní Vlasty – ve čtvrtek 17. listopadu odvysílá tento unikátní záznam Český rozhlas 3 – stanice Vltava.

Není to jediná nalezená nahrávka…
Existuje ještě jiný nečekaný záznam, který pořídil dnes již penzista – zvukař z vinohradského divadla pan Vondrášek. Jako mladík nahrál naše bezprostřední vzdory proti sovětské okupaci. Nikdo nevěděl, že záznam existuje. Stál u něj na poličce a padal na něj prach. Obsahuje i krásný úryvek textu od Františka Pavlíčka, ve kterém mluví o umělecké odpovědnosti k sobě samému: člověk se nemůže rozejít sám se sebou.

Vaše bytové divadlo o Vánocích 1979 vyvrcholilo monodramatem o životě Boženy Němcové – Dávno, dávno již tomu. Autorem byl právě František Pavlíček. Možná větší básník, než za jakého byl považován?
Myslím, že Pavlíček dochází docenění až teď, kdy se odhalilo jeho autorství filmových scénářů, které psal pod cizími jmény. Patřil mezi největší autory mé generace. Ten text o Boženě Němcové pro jednu herečku je tak koncentrovaný! Pracoval na tomto tématu celý život. Hra Dávno, dávno již tomu aneb Zpráva o pohřbívání v Čechách byla vrcholem bytového divadla. Všichni jsme byli na vrcholu sil a věděli jsme, že to jde, protože jsme už měli za sebou Macbetha. S režisérem Pistoriem jsme ten večer připravovali půl roku. Můj muž Stanislav Milota natočil filmový záznam v takové kvalitě, že bylo možné ho v rakouské televizi odvysílat. Na to vysílání jsme se jeli tehdy podívat do Brna, protože v Praze se rakouská televize za normalizace nedala chytit. Ale signál byl strašně špatný. Když jsme pak jeli domů, říkali jsme si, že tolik obětí a riskování a ono je to na nic … Ale nebylo, protože teď to znovu budou vysílat k mým devadesátinám. Česká televize se spojila s rakouskou a z originálního záznamu udělali sestřih. Mělo to být pro mě překvapení, ale protože se o tom pořád domlouvali s mým mužem, tak už všechno vím.

Kolik repríz měla hra ve vašem bytě?
Jen několik, a to poslední představení je smutně proslulé. Předcházela mu razie u nás doma. Přišli policajti, bylo jich asi sedm přede dveřmi, a zaznělo: „Naposledy vás vyzývám, rozejděte se.“ Nastala asi vteřina ticha a do toho ticha Ivan Kyncl cvakl fotoaparátem. Policajti se na něj vrhli. Jeho a Rudolfa Battěka, který se s nimi snad i pral, potom odvezli někam do lesa. To byla pro Ivana Kyncla poslední kapka, na základě které se rozhodl odejít do Londýna za svým otcem Karlem Kynclem. Před jeho odjezdem jsme za zataženými závěsy pro něj na rozloučenou představení tajně bez diváků zahráli. Dali jsme mu ho na cestu, protože byl mladý a ocitl se „na rozcestí“. Později řekl, že tohle nostalgické odpoledne z něj definitivně udělalo divadelního fotografa. Stal se jedním z nejuznávanějších divadelních fotografů v Británii.

Vaším životem se Božena Němcová vine jako červená nit.
To je opravdu osud. Už jako dítě v Brně jsem s ní byla zapletená. Babičku předčítala paní Ema Pechová, matka Ladislava Peška, a já jsem mezi jejím textem říkala úryvky z Halasovy Naší paní Boženy Němcové. To bylo poprvé – a pak celý život až do 84 let, kdy jsem v Národním divadle sama její Babičku hrála.

To jste ji ovšem hrála ve věku, kterého se babička Magdaléna Novotná zdaleka nedožila…
Ano, a hrála jsem ji takovou tvrdší. Vycházela jsem z toho, že to byla žena, která šla s vojskem jako Matka Kuráž, její muž padl a ona odešla s dětmi do Čech. Musela to být pevná a tvrdá žena a věděla, co chce.

Byla to vaše poslední role?
Ano, takhle je to osudové.

Toužila jste jako mladá herečka po Národním divadle?
Pro naši generaci bylo Národní divadlo svatostánek, všichni jsme tam toužili být v angažmá. Já jsem ani nedoufala, že bych se tam mohla dostat – a nakonec jsem tady byla 19 sezon. A odehrála nádherné role.

Jak k vašemu angažování došlo?
Vlastně to souvisí s tímhle krajem. V době, kdy jsem nesměla hrát, se mi strašně stýskalo po divadle. Odsud je to asi 40 km do Ústí nad Labem, kde byl šéfem a režisérem Ivan Rajmont. Deset let tam dělal odvážné a krásné divadlo v Činoherním studiu. V té době jsme byli „nežádoucí osoby“, ale tam nás přijímali jako osoby velmi žádoucí. Spřátelili jsme se. A když se pak Ivan Rajmont stal šéfem Činohry ND, přizval mě do angažmá. Ředitelem byl v té době Jindřich Černý, který v „oněch letech“ schovával naše nahrávky a všelijak pomáhal. Okamžik, kdy jsem v jeho kanceláři podepisovala smlouvu, byl pro mě opravdu silný.

Jaká byla vaše první role?
Luboš Pistorius, můj celoživotní „dvorní režisér“, mě chtěl nejprve uvést do podkrovního Divadla Kolowrat, které bylo podobné bytovému divadlu. Připravovali jsme spolu montáž z pohádek Boženy Němcové Dobře tak, že je smrt na světě, kterou sestavila Jelena Mašínová. Ale nakonec jsem ještě dříve hrála Anežku Přemyslovnu v Hilbertově Záviši z Falkenštejna v Rajmontově režii. Anežka vchází na Pražský hrad ke korunovaci svého synovce a říká: „Záře, hluboce slavná, přísná a svatá. Děkuji ti, Bože, že mi ji dáváš ještě před smrtí zahlédnout.“ A já jsem obhlížela interiér Národního divadla jako Anežka tu korunovační síň. To bylo zase úplně osudové.

A jak to bylo s rolí, kterou vám slíbil Václav Havel?
Václav Havel mi řekl, že pro mě něco napíše. Jenže pak dostal jiné role – roli vězně, roli prezidenta, a tak se mi omlouval, že má zpoždění. Až v konci našich životů uměleckých i osobních napsal Odcházení. A dával mi ho číst se slovy: „Kdybych byl věděl, že budeš v 84 letech ještě hrát v Národním Babičku, tak bych ti tu roli napsal větší. Ale splnil jsem slib, i když se zpožděním.“

Ve vaší bytové tvorbě se mimo jiné objevovalo téma strachu. Máte ve svém životě vzpomínku na intenzivní pocit strachu?
Samozřejmě. Ale pro mě je pocit strachu tak nesnesitelný, že ho musím překonat, nemůžu v tom žít. Protože ve strachu člověk dělá špatná rozhodnutí. V televizní hře Pavla Kohouta PF 77 postava, kterou hraju, říká: „Jsou v životě chvíle, kdy člověk neudělá to, co by chtěl, ani to, co by měl, ale to, co musí.“ Víte, život nás někdy krutě vydírá.

Slovo „strach“ dost létá sdělovacími prostředky i dnes…
Vždycky je nějaká doba, a vždycky, když člověk chce zůstat sám sebou, musí strach překonat. Ale na druhou stranu – vždycky, když je nejhůř, lidé se stmelují. A teď je Evropě tak ouvej, že by se možná – kéž to není planý optimismus – mohla stmelit a své hodnoty využít k jasnému vlastnímu myšlení. Karel Šiktanc napsal krásné verše: „Tady ta zem, to je srdeční krajina světa. Tady to bolí, jako by zamrzala krev. Stromy tu rostou do nebe, však mají přesekaná léta.“ Ve své knize, která vyjde do konce tohoto roku, vzpomínám na americký film Nejlepší léta našeho života. Je to příběh několika mladých mužů, kteří jsou spolu v letce spojeneckých vojsk za 2. světové války spojeni doslova na život a na smrt. Po válce se jejich osudy rozejdou – někdo je podnikatel, jiný nezaměstnaný. Později si uvědomí, že nejlepší léta jejich života byla v tom ohrožení. Musím říct, že v době disentu (to samozřejmě nechci srovnávat s ohrožením válečných letců), v tom permanentním ohrožení, jsme drželi spolu a byli jsme ochotni za sebe jít až do kriminálu. Byla to nejlepší léta mého života.

Autor: Alena Zemančíková, Foto: Jakub Fulín