21.03.2016

Provrtat se sám k sobě až na dřeň...

Už to bude téměř deset let, co jste v Pitínského inscenaci Babičky (ND 2007) ztvárnila Barunku. Promítla se nějak vaše zkušenost s Barunkou a z Barunky do Lagronové Němcové?
Myslím, že to něco vědoucího uvnitř, něco, co hledí někam dál, ani samo neví kam, to měla v sobě i malá Barunka. Jistou dospělost. Přemíru empatie, schopnost pozorovat a vidět, ucítit. Po něčem toužila, někam ji to táhlo. Potřeba „vzlétnout“, kterou sama neuměla pojmenovat. A vlastně stejně dětsky a nemotorně hledá svá křídla velká Božena. Díky vlastním dětem si intenzivněji uvědomuji, že všecko, čeho se nám dostalo i nedostalo v dětství, si s sebou táhneme dál. Nejde to odpojit. Nejde z toho vyrůst. Takže v Barunce bylo něco nezvykle vyzrálého a v Boženě volá bolavé dítě. Je to docela zvláštní hrát na divadle dvakrát stejnou postavu ve dvou různých životních fázích, možná je to rarita. Kdybych tak dokázala splatit Barunce to, co jí dlužím... Já jsem totiž tehdy strašně chtěla hrát tu Lásku, tu milostnou. Kristlu, Hortensii, kohokoli, ale ne dítě. Asi jsem Barunce tehdy nedorostla. Prostě trdlo.

Božena Němcová ožije na jevišti Stavovského divadla. Jsou pro vás stejně životná i její více než sto padesát let stará slova? Co vaše vlastní čtenářská zkušenost s Němcovou?
My jsme měli v dětství doma na desce nahrávku Babičky v podání paní Naskové a Fabianové, a to jsem milovala. Sedět v křesle a poslouchat intonace, kterými vyprávějí, co všechno babička, když přijela, vyndavala ze svého kapsáře... tohle se do mě zarylo navždycky a při zkoušení Babičky to krásně vyplouvalo z paměti... Při našem současném zkoušení jsem samozřejmě osvěžovala i další Němcové prózy – Divou Báru, Karlu, pohádku O Viktorce, Čtyry doby... A byla jsem zaskočená, jak jsou ty příběhy moderní, výjimečné hrdinky, lahodný, čtivý jazyk. Boženě bylo vyčítáno, že píše selanky, že nevytvořila něco „velikého“. Ale právě to se mi na jejím psaní zdá nejsilnější, že vycítila, co skutečně je pro národ a pro jeho jazyk podstatné, z čeho se živí a roste. Ne velemyšlenky a gesta, ale každodenní drobné slovo, povídačky, pohádky... Prameny. Jak se po nich fyzicky pídila, poslouchala, zapisovala, dotvářela, co jí síly stačily.

„Žádné pohádky, žádné zpěvánky,“ říká ve hře Lenky Lagronové Josef Němec své ženě. Jak je to u vás? Čtete svým dětem před spaním pohádky? A čím je vám vůbec svět pohádek?
Samozřejmě, že si s dětmi před spaním čteme, ale ne výhradně pohádky. Momentálně u nás nejvíc frčí Astrid Lindgrenová – cokoli od ní. Naše děti totiž milují vyhrocené komické situace a podivné neuchopitelné lidské typy. Takže Pipi dlouhá punčocha, Karkulín ze střechy nebo třeba Ronja, dcera loupežníka – to jsou teď naši hrdinové. Pohádky Boženy Němcové jsme si také začali pročítat a pro mě je to opět velmi silné, protože jakmile vidím nějakou ilustraci v té knize, vybaví se mi úplně fyzický pocit z dětství... A jakmile se v pohádce objeví silný moment zla nebo dobra, nemůžu číst dál, protože brečím. Když jsem hodně unavená, praktikuji pouze zpěvánky – to bez výjimky každodenně. Je to velká výzva neustále vymýšlet nové a nové lidovky, které jsou pro usínání vhodné – tedy poklidné a durové, protože moll na dobrou noc může vzbuzovat nežádanou úzkost.

Božena Němcová přesáhla svou dobu. Žena výjimečná, talentovaná, krásná, vášnivá – nepochybuji, že tím vším ji obdaříte. Je vám však Božena Němcová také něčím protivná?
Hodně mě zasáhlo, když jsem se dozvěděla, že některé své dopisy psala s vědomím, že to možná někdo někdy bude číst, že se to vydá. S tím se nedokážu smířit. Rozumím tomu, že člověk literárně talentovaný nevědomky své dopisy nějak stylizuje – podle adresáta (to děláme všichni) nebo prostě proto, že nádherně a zručně píše, takže i osobní pošta je vlastně hodnotným dílem. Ale že by s tím dopředu počítal? S nějakou čtenářskou obcí? Prostě píšu, protože musím, protože to potřebuji sdělit druhému, píšu z těla. Moje úvaha je možná úplně špatná, možná, že to pro ni byla zčásti další literární forma k naplnění, v jejích životních podmínkách uskutečnitelná. Ty dopisy jsou ohromné, ale já osobně jsem před nimi měla trochu ostych. A vůbec před celým tajemstvím Boženy Němcové. Jediné, co mě uklidňuje, je fakt, že ono stejně trvá. Jak tak zkoušíme a s tou ŽENOU se potýkám, dalo by se meditovat nad dalšími věcmi, kvůli kterým mohla být pro své okolí nesnesitelná, ale vůbec se mi nechce. Já ji hluboce obdivuji.

Dovolte, aby závěrečná otázka nesměřovala na „největší českou spisovatelku“, ale na „největší českou dramatičku“. Můžete nějak postihnout svůj vztah k textům Lenky Lagronové? Tuším, že to není poprvé, co v její dramatice hrajete?
Tvorbu Lenky Lagronové jsem poprvé zavnímala v Disku, kde Štěpán Pácl ve spolupráci s Terezou Marečkovou dělal hru Království. Potom jsme s Divadlem Masopust načrtli Rozhovory s Janem Pavlem, ale vzhledem k mému těhotenství se nakonec nekonaly... A minulou sezonu jsem za Lucku Štěpánkovou v očekávání přebírala roli Cass – sestry spisovatelky Jane Austenové ve hře Zahrada Jane Austenové, ve Viole. Tahle hra má mnoho společného s tou, kterou teď zkoušíme. Jane Austenová, podobně jako Božena, v zápase se sebou samou, se společností, se svou matkou, hledá odvahu k psaní, k samostatnosti a tedy k samotě, hledá cestu do své zahrady. Jazyk her Lenky Lagronové mě od prvního setkání omámil. Je to svět sám pro sebe, je to báseň, která má svá speciální „pravidla“. Člověk se těm slovům musí otevřít, aby ho prostoupily, aby jejich prostřednictvím mohl začít sdělovat. Jejich rytmem, gradací, hutností sdělení, vtipem. Provrtat se sám k sobě, tak jako se Lenka v každé hře provrtává až na dřeň. Toho, kdo jsem, toho, co má smysl. A stejně to vždycky končí u maminky.

Autor: Milan Šotek, Foto: Tereza Vlčková