10.02.2012

Luba Skořepová píše k devadesátinám režisérovi Pleskotovi

Vynikající režisér Jaromír Pleskot by se dožil v únoru 2012 devadesáti let.

Když jsem byla dítě, cítila jsem něco zvláštního ve vzduchu, něco jako vůni, něco nepředstavitelně krásného, co poznám v životě. Nikomu jsem o tom neřekla, a když jsem pak byla dívkou na gymnáziu, to „krásné“ začalo být určitější, že „to“ pociťuje herec na jevišti. Když mluví, když šeptá, nebo křičí, nebo jen mlčí, když pláče, když se stává jinou osobou, která cítí se jinak než já. Něco se v něm děje, co se nedá popsat. A to už jsem dospívala, když jsem pochopila, že je to v tom převtělení. Že můžu být smutná, zoufalá i směšná, zamilovaná a nenávistná, že mohu měnit nejen šaty, ale i duši. A to všecko že nemůžu být jen „ JAKO“ ale i doopravdy. Naplno. A to „NAPLNO“ jsem pociťovala právě s režisérem Pleskotem. A bylo mi volně. Vlastně to nebyla ani práce, ale překrásný zážitek, tak jsem si představovala ráj. Konečně to vím. To je ten SEN, který jsem jako dítě neuměla pojmenovat. A zůstává ve mně dál, i když Pleskot už není. Zažívala jsem to s ním v rolích komických, komediálních i dramatických, i tragických. Mydlibaba od A.Nicolaje v Řeznické bya jedna z těch oslňujících setkání, které jsou pro herce tak vzácné. Můj dětský sen se uskutečnil a za to Ti, Mirku, nepřestanu být vděčná. Mydlibaba se hraje už 14. rok při stálém zájmu diváků. A vždycky jsi se mnou, Mirku Pleskote. Všechno s úsměvem, ale přísně sleduješ. Kéž by ti tam „nahoře“ vynahradili aspoň část té křivdy, co ti způsobila totalita.

„Tvá“ herečka
Luba Skořepová.

Autor: Luba Skořepová